Vlámská prozaička Annelies Verbeke o Almě Mahlerové, rybách a tyrolském pekle

Máte s nespavostí problém podobně jako vaši románoví hrdinové, mladá krasavice Maya a stárnoucí odchovanec dětských domovů Benoit?

Ano, už od dětství čas od času špatně spím, jako ostatně velká část západní populace. Moc mě překvapilo, jak obrovskou odezvu ten román ve světě díky svému tématu vzbudil, ale chtěla jsem, aby byl vnímán jako pojednání vnitřního neklidu obecně.

Vaše druhá v Česku vydaná próza, Spaste ryby, nese ekologické poselství. Přemýšlíte o ekologii hodně, jakožto příslušnice rozvinuté kapitalistické země s obrovským dopadem na životní prostředí?

Hrdinka mého příběhu se snaží zachránit zeměkouli, poněvadž není schopna spasit sama sebe a onen „velký úkol“ jí prostě připadá jednodušší. Cestuje po celé planetě a navštěvuje ichtyologické kongresy, brázdí světová moře a proplouvá hotely a kongresovými centry. O ekologii tu však jde až v druhé řadě, klidně si mohla vybrat nějaký jiný zástupný problém – a že jich tenhle svět má. Aktivismus sám o sobě jistě není špatná věc, ale občas se k němu uchylují zoufalci, kteří nevědí, co se sebou. Pochopitelně jsem byla po napsání tohoto románu o poznání angažovanější než předtím – ještě rok po skončení rešerší jsem si vystřihovala z novin články o nadměrném rybolovu a znečištění vod. Taky od té doby nejím pár ohrožených druhů, od tuňáka modroploutvého po úhoře, a bolestně si uvědomuju, že ani moje oblíbené cestování není z ekologického hlediska úplně košer. Ale snažím se svou uhlíkovou stopu nafouknutou častým létáním kompenzovat jinde – například nemám děti.

V jednom rozhovoru jste se vyznala z toho, že odvahu k tvorbě vám dodala jistá „sedmdesátiletá profesorka z Kolumbijské univerzity, která za komunistického režimu utekla z Česka do Spojených států“. Jak se jmenovala?

Milena Jelinek. (Milena Jelínková, rozená Tobolová, stála u vzniku české filmové Nové vlny, napsala scénář ke snímkům Snadný život a Zapomenuté světlo nebo divadelní hru Adina; pozn. K. K.) Ona už dlouho žije v Americe, pracuje tam jako scenáristka a dramatička. Poznala jsem ji před lety na scenáristickém workshopu v Řecku, který vedla. Zrovna před čtrnácti dny jsme se viděly v New Yorku, pozvala mě na oběd a vzala si na přečtení mé knihy v češtině. Je to moje dobrá přítelkyně, a ačkoli jí táhne na osmdesát a na rozdíl ode mě prožila dost dramatický život, moc si rozumíme.

Česko má jen o milion méně obyvatel než Belgie a krásnou literaturou se tu uživí hrstka lidí. Mají u vás spisovatelé kromě uměleckého ještě civilní povolání?

My ve Flandrech máme to štěstí, že autory podporuje literární fond, od nějž dostáváme dotace. Ani u nás literatura nedělá ze svých dělníků milionáře, všichni se živíme, jak se dá – učíme a přednášíme, pořádáme autorská čtení, píšeme pro média, motáme se kolem filmu.

Film se měl točit i podle vašeho bestselleru Spi!. Proč ten projekt usnul?

To se dnes děje pětadevadesáti procentům filmových projektů. Všechno v šoubyznysu stojí na penězích, taky vše musíte dojednávat roky dopředu, třeba koprodukce mezi Nizozemskem a Belgií v případě vlámských snímků a pak řešit hádky, z kterého státu má být herec obsazený do hlavní role... Občas si z toho zoufám a tak trochu to vzdávám – třeba v případě filmu Swooni, ve kterém se v jediném dni v jednom hotelu osudově střetnou životní dráhy šesti velmi různých lidí, jsem nakonec byla jen jednou ze tří spoluautorů scénáře, protože po jeho šesti verzích a zásadních problémech s financováním jsem ztratila nervy a z projektu jednoduše odstoupila. U dalších pěti mých scénářů na natáčení nakonec ani nedošlo. Teď zrovna pro plátno adaptuju svou poslední knihu Předpoklady, ačkoli jsem si už tolikrát říkala, že se na kinematografii můžu vykašlat. Ale láska je láska.

Z lásky píšete i hry pro divadlo?

Psát hru je úplně něco jiného než dělat pro televizi nebo film, což v podstatě obnáší sepsání manuálu pro každého, kdo se natáčení účastní. Spousta poznámek, všechno pěkně polopatě. Hra je mnohem víc autorská, dovoluje rozlet a užití komplikovanějších stylistických prostředků, je to navíc jaksi uzavřenější dílo. Napsat hru je rychlejší a taky se nemusíte tolik zaobírat myšlenkami na to, jestli na realizaci vůbec budou peníze. A můžete být u toho, pracovat s herci, obohacovat se a snažit se obohatit i je. Já divadlo miluju.

Napsala jste mimo jiné představení s hudbou Almschi! To nejlepší z Almy Mahlerové. V češtině o ní zrovna vyšla dobrá biografie od Catherine Sauvatové. Její osobnost je fascinující, že ano?

Tohle je zrovna případ, kdy mě zadání nesmírně obohatilo. K Almě Mahlerové jsem přišla jako slepý k houslím, produkční společnost mě oslovila, zda bych pro ně nechtěla adaptovat její životní příběh. To byla velká lekce – při rešerších z několika životopisných knih jsem zjistila, že každý životopisec vidí „Velkou vdovu“ jinak a že jeho interpretace závisí především na tom, jak je mu sympatická. Já to pojala trochu jako frašku. Kvůli mnoha písním mi nakonec zkrátili scénář na polovinu, což mě mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Stejně by se život manželky Gustava Mahlera, Waltera Gropiuse, Franze Werfela a múzy Oskara Kokoschky nebo Gustava Klimta, ženy, která pořádala večírek za večírkem a musela být středem pozornosti, nedal v jediné hře odvyprávět. Ona byla zajatkyní sebe samé, byla ve vleku společenských událostí, nedokázala se ze své role vymanit, i když si jistě myslela, že otěže všech těch slavných mužů a svého života třímá pevně v rukou. Jak moc asi musela být frustrovaná, když jí Mahler přikázal, aby nechala komponování a hraní a soustředila se na domácnost? On přece potřeboval ženu, ne kolegu, a tak i Alma musela pro jednou ustoupit. Ale dobře si to spočítala, věděla, že jako pořadatelka, hostitelka a celoživotní pobočnice mocných géniů bude lepší než ve hře na piáno, kterou si byla nejistá.

Loni jste publikovala opravdu zvláštní knihu, Tyrolské inferno – grafický román psaný ve verších, konkrétně s užitím jambických pentametrů...

Vždycky jsem chtěla pracovat na grafickém románu pro dospělé, a když mě nakladatel oslovil s tím, že mají dobrého výtvarníka a já bych ho mohla doplnit jakožto dobrá autorka, bylo rozhodnuto. Jen jsem se neměla na první schůzce nechat strhnout tou divokou atmosférou – nadšeně jsem jim navrhla, že to celé napíšu v jambických pentametrech. Po pěti stránkách jsem si ovšem nadávala, co jsem si to na sebe upletla za bič. Bylo to strašně těžké, místo abych přemýšlela nad významy slov, v jednom kuse jsem jen počítala slabiky a dumala nad přízvuky. Obyčejně píšu o tom, jak se osud zamotá a jak je systém pohlcen chaosem – a tohle je o čtyřiceti Belgičanech, kteří se zaseknou v lanovce vysoko nad tyrolským údolím. Ze začátku, první den, je atmosféra v kabině celkem uvolněná, nabízejí si sušenky, dávají si hádanky a řeší kvízy, což Belgičani dělají v jednom kuse, ale pak jim je najednou zima, začnou se přít, objeví se tajemství... A já s výtvarníkem jsme v té kabině taky a po chvíli se nás ostatní začnou ptát, proč já pořád všechno zapisuju a on neustále kreslí. Naše fikční výtvory se obrátí proti nám. Je to tedy i kniha o procesu tvorby.

Momentálně pracujete na povídkách. Podle nakladatelů se soubory povídek prodávají o poznání hůř než romány a také se míň recenzují.

Já mám ale povídku nesmírně ráda. Jako žánr díky Čechovovi, Nabokovovi nebo vašemu Čapkovi a mnohým dalším dávno prokázala, že do vysoké literatury patří. Nesnáším, když se na ni nahlíží jako na formát určený začátečníkům, aby se na ní potrénovali před napsáním té skutečné knihy, totiž románu. Vlastně nevím, proč spousta lidí vyžaduje čistotu žánru, když jsou žánrové přesahy na moderní literatuře tím nejzajímavějším. Já sama považuju za svoje nejzdařilejší dílo knihu Předpoklady, soubor kratinkých povídek, které však tvoří dohromady celek, protože postavy přecházejí z povídky do povídky a téma je rovněž jedno – fakt, že nejsme schopni vnímat skutečnost shodně, že se na ni každý díváme z jiného úhlu a s jinými předpoklady.

Na čem, pokud jde o prózu, pracujete nyní?

Chtěla jsem konečně stvořit hlavní postavu, která je šťastná. Těch je v literatuře málo. Příběh mého rozepsaného románu se odehrává na hranicích Belgie a Francie v bohem zapomenutém kraji a já se na to vykreslení ticha a odlehlosti vůbec nemůžu soustředit, protože momentálně, jak vidíte, vlaju po autorských čteních a literárních festivalech všech světových metropolí. Ale už jen Dublin a Řecko a pak přijde klid na psaní.

(Zkrácená verze rozhovoru byla uveřejněna v Reflexu č. 24)