Právník CHARLES V. LAMENTO v novém čísle Reflexu hovoří o obchodu s lidmi
Američan z Vysočan CHARLES V. LAMENTO (50) přednáší právo na pražské Anglo-americké vysoké škole. Uznávaný expert v oblasti obchodu s lidmi v interview v aktuálním Reflexu popisuje krvavý a velmi málo prozkoumaný průmysl, který ohrožuje a zabíjí vedle žen i ty nejbezbrannější z nás, malé děti. Ročně se v obchodu s lidmi, „byznysu“ nepřijatelně porušujícím lidská práva, otočí odhadem přes 30 miliard dolarů a jedná se o nejrychleji se rozvíjející součást mezinárodního organizovaného zločinu.
Když se člověk dívá na seriál Temný případ nebo filmy typu Gone, Baby, Gone, které tematizují násilí na dětech, může nabýt dojmu, že je to především věc chudších částí Spojených států, že se to České republiky netýká.
Podívejte se na čísla – je to problem nás všech. Po celém světě je právě v tomhle okamžiku podle nejnovějších průzkumů obchodováno 21 milionů lidí, kteří nucenou prací vydělají svým vykořisťovatelům, pasákům a překupníkům 150 miliard dolarů ročně.
Pracoval jste deset let ve Spojených státech jako právník a vyšetřovatel. Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat především případům obchodování s lidmi?
Dělal jsem deset let v úřadě státního prokurátora v Missouri, z toho pět nebo šest let detektiva v terénu – drogové delikty, války gangů a tak dále. Pak jsem se stal žalobcem a angažoval se v potírání sexuálních zločinů. Tam se z mého povolání stala vášeň, dá-li se to tak u takového předmětu vůbec říct. Ale k mému profesnímu směřování přispěla ještě jedna událost – zabili mi kamaráda a policie případ uzavřela, aniž by se jím vážněji zabývala. Připadal jsem si bezmocný. Se známými jsme rozjeli vlastní pátrání, chodili jsme od dveří ke dveřím a prosili o peníze, abychom získali deset tisíc dolarů jako odměnu pro toho, kdo nám pomůže najít a usvědčit vraha. Ten kamarád byl doslova popraven v prostorách své firmy feťákem, kterého jsme nakonec našli a dostali ho před soud. To rozhodlo o mém povolání – chci pomáhat těm, na které spravedlnost kašle a kteří jsou stejně zoufalí, jako jsem byl tehdy já.
Jak probíhá obchod s lidmi v České republice?
Čeští policisté zatím neodhalili kauzu rozměrů případů Nataschy Kampuschové z roku 2006 nebo tří sexuálních otrokyň v domě Ariela Castra z roku 2013, to ale neznamená, že se tu podobné zločiny nedějí. Statistiky zachytí jen špičičku ledovce, tedy nešťastníky, kterým se z otrokářské sítě podařilo nějak vyklouznout a přihlásit se policii nebo nějaké lidskoprávní organizaci. Česká republika má zvláštní pozici: je v srdci Evropy, a zároveň je členem Evropské unie, takže se přes vaše hranice snadno migruje. Jste jak přímou destinací, tak tranzitní zemí pro mafie z Asie, z postsovětských zemí, z Balkánu, ale i z Afriky. V poslední době údajně roste počet žen zavlečených sem z Vietnamu, také se tu natáčejí pornografická videa, opět i s dětmi – na těch se určitě vydělává nejlíp, navíc se nedokáží bránit. Ohrožení jsou hlavně lidé z okraje společnosti, Romové, cizinci z východu. Představuju si děti z Rumunska, Bulharska nebo Ruska, které utekly z domova, žily na ulici, nebo do Česka byly jednoduše uneseny. Také severní Afrika a země, které jsou ve válce, mají spousty sirotků, které nikdo nebude postrádat a kteří budou vděční za každou podanou ruku.
Zločinci za sebou nechávají webové stránky, svým nic netušícím obětem často rozdávají vizitky. To je přece důkazní materiál, podle nějž musejí být dohledatelní.
Čeští policisti mají pravidla, co lze jako důkazy použít a co nikoli, koho můžou nebo nesmějí vyslýchat, ale komplexní soubor pravidel pro pořizovaní důkazů a zacházení s nimi tu není. Zločinci to vědí a využívají toho, stejně jako jejich obhájci. Díváte se na Kriminálku Miami a podobné seriály? Pak vidíte, že na místě činu jsou sbírány předměty, že je místo činu ohrazené, že se musí chránit. Ale co všechno je místo činu a co všechno jsou důkazy, pokud jde řekněme o vykořisťování a zotročování zavlečených stavebních dělníků?
