Profil Roberta Planta, který vystoupí jako hlavní hvězda na Colours

O deset let později jsem ji vyštrachal a nesl do hotelu v pražské Jindřišské ulici, kde Robert Plant a Jimmy Page v předvečer svého vystoupení pořádali tiskovou konferenci: Page byl zamlklý, ale Robert hýřil vtipem: Napadlo mne udělat, co jindy nedělám: nechat si tu ruskou desku podepsat – když už kuriozita, tak se vším všudy. Plant chtěl s rutinou načmárat podpis, ale najednou se zarazil: „Týýýý vole, co to je?!“ „To vyšlo v Sovětským svazu,“ řekl jsem. Pak se na mne prosebně podíval: „Nedal bys mi to?“ a odhodil dlouhé kudrlinky oříškově zbarvených vlasů z čela. Bylo mu tehdy necelých padesát a vypadal dost dobře. Tak jsem obdaroval světovou rockovou hvězdu.

Robert Anthony Plant vydal svůj natální výkřik dvacátého srpnového dne roku 1948 – třeba už tehdy museli dávat na stěny závěsy (jako při natáčení debutu Led Zeppelin o dvacet let později), aby jim neopadala omítka. Bylo to v městečku Black Country v Západním Bromwichi v hrabství Staffordshire. Šťastní rodiče – tatínek Robert, takto inženýr, a maminka Annie – potomek Římanů, mohli být na hocha pyšní, aniž tušili, že se jim v hnízdě narodilo orlí mládě. Vyrůstalo v Kidderminsteru, ve Worcestershiru. „Když jsem byl dítě, schovával jsem se za záclonu a zkoušel zpívat jako Elvis – to bylo fakt něco pro desetiletýho kluka,“ vzpomíná Plant.

Základní i střední školu King Edward VI ve Stourbridgi zvládal jakoby bokem, spíš se v něm dík rádiu vyvinula vášeň k ryzímu černošskému blues a miloval písničky Willieho Dicksona či Roberta Johnsona. Původně se z něj měl stát účetní, ale po dvou týdnech ze zaměstnání odešel a přidal se k muzikantům z midlandské bluesové scény. „Bylo mi tehdy šestnáct a odešel jsem z domova. Dostával jsem opravdovou školu milovanýho blues a hudby vůbec.“

Aby přežil, střídal různá podřadná zaměstnání, ale v uších mu pořád zněli kupříkladu Bukka ­White, Jerry Miller či Sleepy John Estes, zkrátka všecky ty „černé bluesové pneumatiky“, na nichž se tak skvěle ujíždělo ze všednosti britského maloměsta. Střídal kapelu za kapelou (dokonce vydal prý tři dnes nedohledatelné singly), ale až z té poslední, z Crawling King Snakes, přešel s bubeníkem Johnem Bonhamem do bandy, která si říkala Band Of Joy a mísila blues s tehdy módním psychedelickým zvukem. Robert si už tady vybudoval pověst docela slušného bluesového zpěváka.

Dva se perou, třetí se směje

Mezitím se v Londýně, v té době už „nejslavnější swingující metropoli“, děly věci. Plán Jeffa Becka dát dohromady superkapelu (s rytmikou od The Who a s druhým kytaristou Jimmym Pagem) nějak nevyšel. Jimmy, jenž v té době ještě ctil závazky Yardbirds, chtěl dělat něco nového a potřeboval hlavně zpěváka. Vyhlédnutý Terry Raid nevěřil v úspěch nového seskupení. „Půjdete k zemi jako vzducholoď z olova,“ prorokoval Keith Moon, bubeník z The Who. Buď jak buď, Reid Pageovi doporučil zpěváka, což byl Robert Plant, který tehdy zpíval s kapelou Hobstweedle. „Když jsem ho slyšel, napadlo mne, že s tím klukem není něco v pořádku, a nedovedl jsem si představit spolupráci, ale přece jen jsem ho na zkoušku vzal.“ „Já věděl, že Yardbirds hrajou s úspěchem v Americe, což mne pochopitelně velmi zaujalo,“ kontroval Plant. První, ještě nasmlouvané koncerty odehrál nový kvartet ještě pod názvem New Yardbirds ve Švédsku, ale už z nich bylo patrné, že s těmi starými nebudou mít nic společného. Mocné Pageovy riffy, a především Robertův hlas (na jednom z těch koncertů vypadly reproduktory a Plant s přehledem odzpíval bez nich), ale také drtivá rytmika – to vše se stalo základními kameny nového žánru, jemuž se začalo říkat hard rock, a ještě později heavy metal.

Page si vzpomněl na Moonovu průpovídku o olověné vzducholodi a v roce 1969 už nakráčeli do studia coby Led Zeppelin. Z dnešního pohledu není podstatné, zda desku s pořadovým číslem jedna natočili za patnáct, nebo třicet hodin (sami to nevědí), zda stěny studia musely být obloženy závěsy (okenní tabulky prý pod tlakem Plantova hlasu řinčely). Důležité je, že když album bez jediné singlové podpory vyšlo, okamžitě se dostalo do první desítky britské hitparády, což se dnes – při poslechu nahrávek jako Good Times Bad Times či Dazed And Confused – zdá téměř absurdní. Až nadzemsky působilo spojení kytary a hlasu: jako kdyby Page na kytaru zpíval, a naopak, Plant kvílel, jako kdyby doloval zvuky ze strun: dokonalé souznění. Z Led Zeppelin se stala přes noc senzace. Jak kdosi vtipně poznamenal: „Na pískovišti se prali Beatles s Rolling Stones a Led Zeppelin to vyhráli.“ Navíc dokazovali, že i po vzepětí a smrti Jima Morrisona, Jimiho Hendrixe či Janis Joplinové se rocková hudba může dál vyvíjet. Most, po němž „zepelíni“ převedli rock ze šedesátých do sedmdesátých let, měl pevné pilíře.
snadný job

Tehdy jsem je prvně uviděl, tedy jen na černobílé fotografii vystavené ve stánku PNS na okresním městě. Obětoval jsem korunu dvacet, a když jsem se díval na uhrančivé obličeje a Plantovu tehdy ještě pěstěnou zkudrnatělou hřívu a přečetl si o nich medailón na rubu fotografie, upadl jsem – jak se říká v Anglii – do lásky, aniž bych slyšel jedinou písničku.

„V konečném provedení je vždycky svůj bez jakýchkoli výrazových nebo technických problémů. Stoupá plným hlasem do operních tenorových výšek, ovšem pokaždé jinak a nikdy ne s úplně otevřeným hrdlem rve melodii na cucky vzdáleně podoben slavnému Šaljapinovi,“ napsal před lety o Plantovi Jiří Černý. A Robert svou mnohovrstevnatost – od osobitě uchopených bluesových standardů přes drtivý rockový řev a lásku k britskému folklóru, americké country či hudbu inspirovanou africkými či středovýchodními rytmy a náladami – dokazoval (a dodnes dokazuje) vlastně nepřetržitě. Další alba Led Zeppelin, až do pátého označovaná jen římskou číslicí, budiž důkazem.

Robert Plant byl od samého počátku na pódiu nepřehlédnutelný. Podobně jako jemu příbuzní Jim Morrison, Roger Daltrey či Mick Jagger si vynalezl své vlastní výrazivo. Potřásal hřívou, s nelíčeným vytržením jakoby v extázi, poskakoval, třískal s tamburínou, podupával vždy však v souhlasu s hudbou. Archetyp „rockového boha“, říká se. Plant je skromnější. „Není to nic extra, žádná krása a nedá to moc práce, být rockový zpěvák,“ říká dnes.

Téměř celá sedmdesátá léta byla pro Roberta i ostatní hodně divoká. Plant se nad vzpomínkami dnes jízlivě a ironicky šklebí. Nekonečné koncertní šňůry vyprojektované velmi šikovným manažerem Peterem Grantem byly lemované zdemolovanými hotelovými pokoji, ponižováním nekonečných zástupů „muzikantských lidušek“ zaplavených veletoky alkoholu. „Byly to pěkné časy,“ zaskřípe Plant hlasem, nad nímž by každý hlasový pedagog zlomil hůl.

Orlí král

Konec slavné éry Led Zeppelin byl poznamenán tragickými událostmi. Nejprve se Plant a jeho žena Maureen vážně zranili při automobilové nehodě na řeckém ostrově Rhodos a v roce 1977 umírá jejich pětiletý syn Karac na žaludeční infekci. O pár let později na následky alkoholu umírá i jeho kamarád, bubeník John Bonham. S Led Zeppelin byl konec. Zdrcený Plant se zavřel ve svém domě v Midlands. Trvalo velmi dlouho, než se zase vrátil k hudbě.

Po rozpadu Led Zep se Robert Plant rozhodl pro sólovou kariéru. Netočil špatná alba (Pictures at Eleven či Manic Nirvana nebyla špatná), na koncertech se úzkostlivě vyhýbal písním z repertoáru Led Zeppelin (nechtěl týt z bývalé slávy), ale jako kdyby ho k Jimmymu Pageovi stejně cosi osudově přitahovalo. Po dost překotné epizodě se snad dobře zamýšlenou superkapelou Honeydrippers (vedle Page a Planta s ní hrál ještě dávný kumpán Jeff Beck) se občas sešli na různých charitativních či výročních projektech (40. výročí vydavatelství Atlantic či Freddie Mercury Tribute Concert – právě zde jsem v roce 1992 Planta viděl poprvé naživo a už zase zpíval „písně dávných dob“). K návratu k písničkám Led Zeppelin jej přiměl jeho spolupracovník Phil Johnstone, skladatel a klávesista. Page s Plantem začali zase na plný plyn spolupracovat mezi lety 1994 a 1998, kdy vytvořili senzační album No Quarter (zčásti v Maroku). Spolu se sto padesáti tisíci diváků jsem jeho koncertní verzi prvně slyšel na festivalu v Glastonbury. Doslova mi vyrazila dech: zleva egyptští hudebníci, zprava asijští, uprostřed místní filharmonie. Téhle hudební směsici kralovali oni dva – Robert Plant a Jimmy Page.

Úchvatně předělané písničky ze „zeppelinské“ éry, ale i nové nahrávky vzbuzovaly výbuchy nekontrolovaného nadšení. „Druhé podání“ v tomto duchu, Walking into Clarksdale (1998), se už tolik nepovedlo a jejich cesty se znovu rozešly. Po ročním odpočinku (Robert vystupoval po klubech s kapelou Priory Of Brion) dal Plant dohromady nový band Strange Sensation (2001–2007). Jeho příklon k bluesovým a folkovým předělávkám byl patrný zejména na albu Mighty ReArranger (2005), za něž byl v roce 2006 dvakrát nominován na cenu Grammy (krom toho společně s ostatními členy Led Zeppelin dostal pověstný gramofónek za „celoživotní přínos rocku“). A pak se spřátelil s americkou bluegrassovou hvězdou Alison Kraussovou. Jejich společná dueta na albu ­Raising Sand rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co Plant v postzeppelinské éře udělal. Rychle platinová deska byla na cenách Grammy odekorována jako „nejlepší album roku“ (2009).

Rok poté si z „hadích ocásků upletený“ Plant založil kapelu Band Of Joy – ano, přesně tak se jmenovala ta jeho úplně první, následně potom partu Sensational Space Shifters, s níž hraje dodnes. Jejich letošní vystoupení v Glastonbury dokázalo, že tenhle band drží pohromadě a že Robert si může dovolit multižánrové výlety kamkoli.

V roce 1994 jsem měl to štěstí, že jsem mohl stát vzadu na pyramidálním glastonburyském pódiu. Zezadu jsem viděl, jak se Plant po necelých dvou hodinách bolestně výborného výkonu odhodlal do výšek Whole Lotta Love. Poletoval v nich majestátně a skřehotal na hraně posledních sil jako nějaký orlí král. Když dozpíval, zapotácel se a pak sebou sekl. Když se omdlelý probral, polil se ledovou vodou z kýble a nasadil ke dvěma přídavkům, jelikož pro Roberta Planta hudba – toť sám život…

Text Vojtěcha Lindaura vyšel 17. července také v tištěném vydání Reflexu