Česká filharmonie pronikla v USA do vojenského prostoru!
Naše první národní kapela se vrátila po šesti letech dobýt Spojené státy a zatím se jí to daří. Posílena příznivými recenzemi ze západního pobřeží, kde turné začalo, neváhala ve čtvrtek večer třemi autobusy vtrhnout do vojenského prostoru základny amerického námořnictva v Annapolisu nedaleko Baltimoru.
Hlediště obří basketbalové haly, upravené pro koncert, ten večer svítilo slavnostními modrými uniformami kadetů, kadetek a zasloužilých veteránů, které pozval na dobrou muziku viceadmirál Elliot Brent se ženou. Opět se potvrdilo, že nečekaný útok byť zdánlivě slabšího soupeře bývá velice efektivní.
Dvěma symfonickým básněmi Bedřicha Smetany a Sukovou Fantazií pro housle a orchestr dokonale zaskočil naverbované publikum, které jsem si dokázal mnohem spíše představit na témže místě v dresech pod bezednými koši.
Uniformovaná mládež se chovala neortodoxně, občas si odskočila, tleskala vlažně, na druhou stranu i tam, kde to není nutné. Tu a tam někomu zazvonil mobil v jiné tonině, než to velikán předepsal, čili o pauze byli muzikanti poněkud otráveni. Ovšem, neskládali zbraně, věděli, že mají pro druhou polovinu programu trumf, jímž mohou udolat i neporazitelné mariňáky – Dvořákovu Novosvětskou.
Než jsem se vrátil na místo, neodolal jsem procházce po mohutném foyer Alumni Hall, kde mě do kolen dostaly oleje bitevních křižníků velikosti Muchovy Slovanské epopeje. Vyvrcholením přestávkové expozice ukázal se být obraz Winning Cold War, z něhož na mě přeskočilo zvláštní mrazení. Několikametrový oltář Raeaganova vítězství nad Sovětským svazem, pokrytý realisticky v oleji vyvedenou železnou oponou, připomněl všechny kroky k jeho dosažení (včetně čtrnáctileté války o Vietnam) a já se opět předvědčil, že malý národ ten velký nikdy dostatečně nepochopí.
Novosvětská samozřejmě zvrátila vývoj utkání! Maminky chytly své syny, výkvět americké armády, za ruku a kluci na pozadí krásné hudby vycítili, že jsou u něčeho mimořádného. Po závěrečném finále mužstvo jako na povel (vzhledem k tomu, kde jsme byli, mě to ani nepřekvapilo) vstalo a začalo provolávat „bravo“, které se znovu rozbouřilo při povstání každé další nástrojové sekce. Kdyby do sálu v tu chvíli vstoupil někdo nezasvěcený, myslel by si, že propocený frak Jiřího Bělohlávka bude vzápětí stoupat do síně slávy mezi dresy nesmrtelných hrdinů místního basketbalového klubu.
Když jsme se vraceli nocí do Baltimoru, bylo autobusem cítit zvláštní uspokojení navzdory tomu, že s americkou armádou neradno si zahrávat.
Teď už se všichni těšíme na jet lag premiéra Bohuslava Sobotky, který se rozhodl, že využije příznivého časového posunu a během jediného dne – bude to 17.listopadu – si stihne odškrtnout vzpomínkový akt na Národní třídě a večer už bude sedět v národní katedrále ve Washingtonu a poslouchat slavnostní koncert, jímž Česká filharmonie turné po Spojených státech zakončí. Slibuju, že kdybych viděl, že mu padá hlava – určitě by padala doleva –, tak do něj kopnu, aby nedošlo k ostudě.
Jinak se nebojím. Česká filharmonie, která tu hraje ve velké formě (www.ocregister.com/articles/orchestra-641037-one-most.html), ji určitě neudělá.
