Seriál Jan Hus: Nemoderní televizní pohádka, která jde proti světovému trendu
Zní to jako anekdota, ale přesně tohle se stalo, přísahám. Jdu kolem puštěné televize, na půl oka kouknu na obrazovku, vidím lidi ve známých kostýmech ve známém nasvícení a ptám se: „To je nějaká nová pohádka?“ „Ne, to je Jan Hus.“ Tahle drobná lapálie vlastně jasně ukazuje, v čem je největší problém trojdílného seriálu. Nenaplňuje své ambice.
Už vymezování vůči Vávrově přes půl století starému dílu je úplně mimo mísu. Ať si o jeho Janu Husovi myslíme cokoli z hlediska obsahu nebo interpretace dějin, šlo o naprosto špičkové audiovizuální dílo své doby. Což právě uvedený seriál není. Ano, možná je to „postjiráskovská“ verze Jana Husa, kterou jsme potřebovali z historických důvodů. Ale rozhodně to není audiovizuální událost, kterou bychom si za ten rozpočet zasloužili.
Na první pohled Jan Hus opravdu vypadá jako pohádka. Taková ta televizní pohádka, o níž nevíte, zda byla natočená v roce 1998, nebo 2013. Kostýmy jsou stejné, scéna je stejná, pan král je stejný trouba a dialogy jsou stejně toporné. Zatímco Vávrův Jan Hus měl na sobě hrdě napsaný rok svého vzniku, se všemi klady i zápory, Jan Hus verze 2015 mohl vzniknout klidně před deseti lety a vypadal by stejně. Je to brutálně nemoderní dílo, v duchu nejlepší české zápecnické kotlinářské tradice statečně ignorující vše, co se v žánru televizních historických fresek ve světě momentálně tvoří. Velké kostýmní epopeje Řím nebo Borgiové, když se budeme držet v našem světě, případně Hra o trůny, když ho budeme chtít opustit, jsou jen ta nejznámější díla. Ale je jich samozřejmě daleko víc, a ne všechna stojí tolik co zmíněné eposy. Jedno však mají společné. Do historické látky se tvůrci snaží otisknout současnost. Může se tak dít třeba aplikací hypermoderních filmařských postupů — vulgárně řečeno, něco jako „točíme čítanku jako videoklip“. Druhým rozšířeným trendem je jakési odromantizovávání historie, kdy tvůrci jdou po maximálním realismu a detailně zobrazují všechny aspekty tehdejšího života, včetně názorně podaného násilí. Těch způsobů může být znovu daleko víc, pro nás je ovšem důležité, že Svobodův Jan Hus neobsahuje žádný z nich. Je to dílo, které nám historii nepřibližuje. Ale ukazuje nám ji jakoby přes sklo – plné neživých figur vyprávějících neživé dialogy.
Že tohle dílo v téhle podobě vzniklo, je vlastně tragédie. Už proto, že na další pokus odvyprávět fascinující a mnohovrstevný život Jana Husa jako velkorysou kostýmní podívanou si budeme muset počkat zase několik dekád. Možná by bývalo lepší počkat pět let a udělat to pořádně.
