Černoch se svastikou na čele: festivalová soutěž začala
Karlovarská festivalová soutěž, letos nabitá debuty víc než kdy dřív, odstartovala dvěma filmy, které nemohly být odlišnější. V jednom se tráví křehká básnířka a slunce impresívně modeluje scénu, v druhém má hlavní slovo expresívní koláž a “býlá síla” zosobněná hajlujícím černochem.
Poetickou klasiku má na svědomí milánský rodák Ferdinando Cito Filomarino, jenž před pěti lety v Locarnu získal Zlatého leoparda za prvotinu Diarchia. Antonia líčí osud Antonie Pozziové, milovnice slova, již Italové objevili až po její tragické smrti. Z pohledu diváka však nejde o nic jiného než mnohokrát viděný, byť umně zpracovaný portrét progresivní umělkyně, kterou konvenční svět nechápal a ona zase nechápala jej. Miloš Forman má pro tento typ snímků geniální termín respectable - prostě neurazí, ale ani nenadchne.
Něco takového rozhodně nelze říci o druhém soutěžním snímku sobotního dne - jak ostatně naznačuje i sám název. Heil německého filmového nonkonformisty, laureáta Stříbrného medvěda za loňskou Křížovou cestu, Dietricha Brüggemanna tepe a provokuje od prvního písmene úvodních titulků. Ty se mimochodem řadí k nejoriginálněji pojatým otvíracím sekvencím novodobé německé kinematografie (naposledy si takhle s titulky pohrál Tom Tykver v Lole běží o život, a to už je přece jen přes patnáct let).
Dostatečně výmluvný je i úvodní střih filmu: archivní záběry bombardovaného Berlína a polí mrtvol takřka ve vteřině vystřídá pohled na skinheada se sprejem. Na zeď před sebou soustředěně píše slogan, jehož gramatika ho evidentně vyčerpává. Teprve později se dozvídáme o výsledku jeho snahy: “BÝLÁ síla? Něco takovýho si přece nemůžeme dovolit, ty vole,” seřve negramotu kolega z náckovské organizace.
Brüggemannovi není svaté naprosto nic. Z integristy černé pleti udělá nácka, když mu bez okolku vypálí do čela svastiku. Vysměje se policistům jdoucím na ruku skinheadům i těm, kdo proti holým hlavám vystupují. Nemazlí se s Antifou a anarchisty ukazuje jako tlupu rozpačitých zoufalců, kteří protestují, jen pokud je to nestojí moc energie (hlavně po nich nechtějte akci). A schytají to pochopitelně i neonacisté - vyznat se v jejich taxonomii je sice pro našince oříšek, ale směšní jsou bez rozdílu všichni - ať patří jen k lokálním rváčům, nebo k vymydleným nipsterům (aneb křížencům hipsterů a národních socialistů).
Verva, s níž Brüggemann šlape do ožehavého tématu, dokáže být občas až nesnesitelná, stejně jako typ humoru, jenž možná vyhovuje německému vkusu, ale našinci až příliš evokuje vtípky z Ein Kessel Buntes. Přesto má své nepopiratelné kouzlo, zvláště tady na festivalu. Ve frontě na íránský psychologický film si ho totiž uondaní baťůžkáři s gustem převypráví.
