Rusko podle Končalovského: frustrace, zajíčci a hodně vodky
Je to podobný pocit, jako když v dálce, na samém okraji horizontu i našeho zorného pole neslyšně odstartuje raketa. Zahlédneme ji v podstatě spíš náhodou, o zábavu se nám v danou chvíli stará lidské pinožení v prvním plánu, ale i tak na chviličku pocítíme, že jsme se stali svědky něčeho velkého.
Pro zatím poslední film Andreje Končalovského, Bílé noci Alexeje Trjapicyna, není příznačnější scény. Většinu času popisuje zdánlivě všední činnosti, jež dohromady tvoří existenci Alexeje Trjapicyna, pošťáka od jezera Kenozero, což je zapomenutý kout archangelské oblasti. Každý den vstane, vypije čaj nad ubrusem se zajíčky, člunem se přesune na protější běh a pak v maskáčích a s brašnou přes rameno roznáší do odlehlých domků zprávy, výplaty či chleby.
Přes osudy jejich adresátů se přitom o současném Rusku dozvíme víc, než kdybychom studovali učebnici dějin. V těch od Končalovského figuruje vodka, spousta vodky. Dále frustrace a jistá dávka nostalgie po tom, co ztělesňuje nedaleká ruina sovětské školy, ale i naděje a houževnatá snaha mít se obyčejně dobře, tedy milovat, smát se, plodit. A pít.
Držitel Křišťálového glóbusu z roku 1974 natáčel v reálných kulisách a s reálnými lidmi (výjimku tvoří hlavní postavy), a nabízí tak zvláštní kombinaci dokumentární věcnosti a vizuální poetiky: pošťákovy plavby jsou spíš magickými lety a pitoreskně nasnímané příbytky jako by vystoupily z plátna naiviního malíře. K tomu si připočtěte vděčný koljovský model chlapce a chlapa a máte o zážitek postaráno.
