Režisér z Varů: Uprchlíky jsme si sem nalákali sami, tak co se teď divíme?
Na festivalu ve Varech nebylo aktuálnějšího snímku než Mediterranea, velmi věrný záznam putování afrických uprchlíků. Ač jde o film hraný, záběry ze sběrných táborů či míst, kde zoufalí imigranti čekají, až je někdo neznámý naloží a za nekřesťanské peníze převeze do Itálie, působí až nepříjemně povědomě. Vysvětlení je prosté: Jonas Carpignano, syn Itala a Afroameričanky, nahradil herce skutečnými utečenci. „Vyprávějí, co sami zažili. Vlastně to kvůli mně museli absolvovat celé znovu,“ říká Carpignano.
Koho přesně jste obsadil?
Afričany. Dnes už většina z nich žije v Itálii, papíry ale zdaleka nemají všichni — s jistotou vím jen, že je dostal představitel hlavního hrdiny Ayivy Kodous Seihon. I on absolvoval pochod z rodné Burkina Fasa na severní pobřeží, přeplavil se na chatrném člunu do Itálie a pak tam léta marně vysvětloval, že má právo na práci a lidskou důstojnost.
Zapojili se všichni ochotně?
Nebrali to jako kšeft, ale příležitost, jak světu sdělit, s čím se potýkali. Když jsem je, pravda, dovezl zpět do Afriky, připadalo jim trochu absurdní stát zase na začátku cesty, ale věděli, že dělají záslužnou věc. Že tak mohou pomoct krajanům v podobné situaci.
Která část jejich pouti na Západ se ukázala být nejtěžší?
Paradoxně až ta italská. Přechod pouště je těžký, plavba po moři ještě horší, ale aspoň existuje jistota, že to jednou skončí. Boj s úřady ne, ve výsledku vyčerpává mnohem víc. A situaci jim neulehčujeme ani my, podezřívaví Evropané.
Uvidí Mediterraneu lidé v Africe, jichž se potenciálně týká?
Měli by, snažíme se to nějak vymyslet.
Co když se jich pak do Evropy pohrne ještě víc? Už tak o ní mají z internetu zkreslený obrázek.
A proč by nemohli? Je to jejich právo.
Řada Evropanů si to nemyslí. Jak byste dnešní, napjatou situaci řešil?
Možná by se mělo začít od vysvětlování, kdo a proč se vlastně snaží emigrovat. Že nejde o masu, o „utečence“ nebo „Afričany“, ale o jednotlivce s konkrétními příběhy a potřebami. A že neutíkají jen před bezprostředním ohrožením, nýbrž prostě proto, že chtějí žít jinak nebo jinde.
Jenže to právě mnoho lidí popuzuje. Ptají se, proč pomáhat někomu, kdo to z jejich pohledu nepotřebuje urgentně?
Na tento postoj narážím často. Stejně jako na strach, že všichni, kdo sem míří, jsou automaticky teroristé, tedy hrozba — to tvrdíte i vy Češi. Obojí je hloupost. Itálie se vylidňuje, příchod nové krve by jí mohl pomoct. My prostě lidi potřebujeme. A totéž platí pro zbytek Evropy, vezměte si, kolik vlastních problémů by si tím mohla vyřešit. Co se týče motivací, jež nepovažujete za dostatečné: neměl by mít člověk právo svobodně si vybrat, kde chce žít?
Jde spíš o otázku způsobu, jakým ono právo uplatňuje. Uprchlíci očekávají, že jim bude automaticky pomoženo, ale pomáhat se má přece přednostně těm, kdo jsou v nouzi.
Vy si to tu neuvědomujete, ale Západ nese na současné situaci svůj díl viny. Prezentuje se totiž jako učiněný ráj na zemi. Vezměte si jenom, jak vypadají pohlednice z evropských měst či fotky na Facebooku. Všechno je na nich usměvavé, krásné a dokonalé — načinčané obchody, blahobyt, vyštafírované stavby. Kdo by odolal. Navíc jim své bohatství vysloveně vnucujeme — nepijte vodu, pijte radši naši coca-colu, říkáme jim. Tak proč se pak divíme, že chtějí i vše ostatní? Musíme si zkrátka vybrat. Buď si budeme žít dobře, ale pak je třeba počítat s tím, že to mnohé z nich naláká. Anebo je do toho nezatahujme.
