Sověti a děti, jezevec a běloruská disidentka
Další střepy zla do mozaiky kroniky vývoje a konce rudého člověka dodala proslulá běloruská spisovatelka, publicistka a disidentka Světlana Alexijevičová. Po dočtení její Doby z druhé ruky člověk propadne zoufalství a beznaději, na niž pomůže jen čtení dětem z druhého příběhu jezevce Chrujdy a jeho přátel z lesa Habřince.
Loni ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu, týž rok v listopadu přivezla své zásadní knihy a protiputinovské názory i na pražský Festival spisovatelů a letos Světlaně Alexijevičové v češtině konečně vyšla další kniha. Jmenuje se Doba z druhé ruky, má podtitul Konec rudého člověka a vydalo ji v překladu Pavly Boškové nakladatelství Pistorius a Olšanská. Běloruská spisovatelka v ní obnažuje živočišný druh homo sovieticus: pět set stran příšerných příběhů desítek nešťastných Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, Turkmenů, na kterých se podepsaly Sovětský svaz, strana a zlopověstná široká, rozpínavá ruská duše. „Ráno běžím do práce a na ulicích leží těla. Válela se tam nebo seděla u zdi, jako by byla živá. Někoho zakryli dastarchanem (místním ubrusem), někoho ne. Nestihli to. Mnoho jich leželo svlečených… muži i ženy… Sedící mrtvé nesvlékali, protože nešlo je narovnat…“ Strašlivé příběhy lidí, kteří přežili vlastní smrt, nebo naopak nepřežili smrt vlastních dětí. Znásilňování ve válce i ve vězení, mučení v lágrech i teroristické útoky a války po rozpadu Sovětského svazu. Mozaika složená z výkřiků a úvah desítek, možná stovek lidí čtenáře už na prvních stranách přesvědčí, že život není krásný a že na východní frontě klid už dlouho nebyl. A možná nikdy nebude.
Nakladatelství Ivany Pecháčkové Meander dostává se železnou pravidelností ocenění za krásné dětské knížky. Povedla se i novinka Petra Stančíka, jinak též Petra Odilla Stradického ze Strdic, autora loňského historického „gastronomicko-pornografického thrilleru“ Mlýn na mumie. Ten přišel s postavou nenápadného černobílého hrdiny poprvé loni v knížečce Jezevec Chrujda točí film– tehdy zvířátka v lese natáčela a učila se, že nemají opouštět staré známé pro nové a že není všechno zlato, co se třpytí. Tentokrát, v dílku Jezevec Chrujda staví nejdřív urychlovač a pak zase pomalič, děti předškolního a mladšího školního věku, kterým je knížka určena, zabrousí do fyziky, gastronomie (dobré víno by mělo v láhvi nějakou dobu zrát, což se nedá urychlit) a do života hendikepovaných (jedna z hlavních postav čtyřiadvacetistránkového příběhu, sova Stáňa, je vozíčkářka!). Chrujdova ilustrátorka Lucie Dvořáková nemá doma plný šuplík Zlatých stuh a jiných cen nadarmo. Po nedávných skvělých knížkách Galerie aneb Arturovo dobrodružství a Tetovaná teta Daniely Fischerové se Meandr opět vyšvihl.
