Novácká představa o světové krimi: V Atentátu je Kraus Klaus a pes se jmenuje Saddám
Strhující, filmově natočená podívaná: tak prezentuje televize Nova Atentát, krimi, již včera slavně vypustila do éteru. To jen pro případ, že jste (taky) žádné strhnutí nezaznamenali.
Úvod do osmnáctidílného volného pokračování Expozitury, jíž v roce 2011 do dramatického žánru naskočili investigativci Janek Kroupa a Josef Klíma, sledovalo 840 tisíc diváků. Žádný zázrak na projekt od hvězdného publicistického dua, neskrývající ambici být něčím víc než “pouhou” detektivkou. Část publika mu jistě sebral méně atraktivní vysílací čas a také fakt, že startoval až po finále jiné populární kriminálky, Strachova Labyrintu na ČT1 (1,25 milionu diváků).
Následující epizody by tak teoreticky mohly přitáhnout víc pozornosti - rozhodně však ne ty, jež Nova uvolnila novinářům k recenzi. Jestli vám včerejší hra na Šakala po česku připadala, diplomaticky řečeno, přitažená za vlasy, šarády kolem tenisových míčků ve druhém díle budete už jenom těžko rozdýchávat (nemluvě o psu Saddámovi ve třetím a postelovém studiu práv čtvrtém pokračování).
Autoři scénáře se totiž ani za ty čtyři roky nedokázali rozhodnout, jestli chtějí dělat žánr, politický kabaret či publicistiku. A tak se v jedné ploše střílí, pitvoří a vysvětluje a vše dohromady to má přídech parodie. Kraus je Klaus, respektive směšná hlava státu, na kterou se akčně snovou atentáty, Jašków coby exdetektiv ÚOOZ infiltruje tu mezi nácky, tu falešné (a chlípné) studenty právnického institutu. Výsledkem je kočkopes, jemuž přes nespornou řemeslnou poctivost nemůžeme jeho žánr věřit - nic totiž nezabíjí napětí účinněji, než provinčně upachtěné pomrkávání ve stylu Hádejte, koho hraje Kraus, když má za milenky letušky a nenechá si sáhnout na tenisové pátky.
Později se navíc přidají i dramaturgicky zcela nepochopitelné flashbacky v podobě publicistických kauz s vlastním dějem a jen velmi křečovitou souvislostí s rámcem. Jako by je Klíma s Kroupou neměli kde uplatnit, a tak s nimi vycpali už tak nedůvěryhodnou konstrukci. Režiséři Chlumský a Nikolaev museli mít vskutku svatou trpělivost.
Třetím kamenem úrazu jsou potom sami protagonisté seriálu. Především jde o zoufalou připomínku, že Jan Kraus je všechno, jen ne herec: v talk-show možná jeho klausovské grimasy bodují, dramatický útvar ovšem vyžaduje portrétování, ne besídku. Ochotníky v okrajových rolích ani nemá cenu zmiňovat, horší je, že i když za ně leccos odpracují hráči jako Taclík, Dolanský či Jiří Dvořák, ducha kriminálky neoživí ani oni - to by jim totiž musel někdo přepsat dialogy.
Alespoň že Hana Vagnerová od minulé řady vyrostla. Navzdory absurditám, jež jí role české prezidentské bodyguardky předepisuje, dokáže být jednou z mála trojrozměrných hrdinek. Škoda jen, že si toho nikdo nevšiml.
