AIDS: nesmrtelná nemoc ve zranitelné době
Pokud vám nestačil sloupek kolegyně Kateřiny Kadlecové o dokumentu Rakovina je šok, podívejte se ve čtvrtek 15. 10. večer na ČT2 na premiéru dokumentu Můj život s HIV z cyklu Pološero. V přílivu uprchlické krize se o AIDS tak nějak přestalo mluvit, ale mělo by – jen v Nigérii žijí čtyři milióny HIV pozitivních.
AIDS bylo objeveno před 34 lety - v létě roku 1981 v Los Angeles a San Francisku. Od té doby „na chřipku“, „na tuberu“ nebo „na žaludek“, jak se AIDS taktně říká v Africe, zemřelo 36 miliónů lidí. Dalších 35 miliónů (asi) je nakažených.
Přesto se nemoc AIDS motá v řetězci absurdit. Nejde jen o to, jak podivně s epidemií nakládají africké státy, pohybující se od ignorance (diktátorské Zimbabwe – jen ať si pomřou) až po účinnou politiku prevence a diagnostiky (demokratická Namibie – testovat se nechám i já, ministerský předseda).
Jde spíš o celkovou situaci ve světě.
V polovině devadesátých let se mohla Evropa i Spojené přetrhnout, aby Africe pomohly. Tehdy byly peníze, ale ještě ne léky. Dnes jsou léky, ale už ne peníze, a vlastně ani zájem. My zdraví jsme po těch letech jednoduše unaveni. Říká se tomu AIDS fatigue, tedy "únava z AIDS".
Vždyť koho tohle všechno zajímá, když máme v EU starosti s uprchlíky? Španělsko své příspěvky do Globálního fondu (jeden ze dvou hlavních distributorů léků pro pacienty s AIDS) už před pěti lety zmenšilo na polovinu, Itálie přestala platit úplně; sami mají málo.
A tak to sice vypadá, že AIDS se čtyřicátin ve zdraví nedožije, je však třeba dodat: Jen pokud to civilizovaný svět nevzdá před cílem.
Právě proto je dobře, že byl Můj život s HIV natočen – vždyť v Česku absurdně přibyl počet nakažených teprve před dvěma lety (2013) a stále stoupá, ovšem s tím, že lidé nakažení HIV jsou u nás vnímáni jako ti, co si za svoje onemocnění můžou sami. Což je samozřejmě diskutabilní – víc detailů obyčejných lidských životů se určitě dozvíme z dokumentu.
