Viewegh a Kahalani: O izraelských tancích a lidech

Michal Viewegh: Biomanžel

Po nepříliš dobrém povídkovém souboru s názvem Zpátky ve hře z letošního jara se Michal Viewegh do oné hry zvané knižní byznys opět vrátil. Jenže příliš rychle. Román Biomanžel (vyd. nakl. Druhé město, na Audioteka.cz pořídíte souběžně vydanou audioknihu), odkazující na pět let starou autobiografickou knihu Biomanželka, je spíše než literaturou výprodejem soukromí autora, který se kdysi soudil s bulvárem a podepisoval proti němu petice, načež si onen bulvár začal sám psát.

Jeho novinka totiž vypráví o maloměšťáckém zbohatlíkovi, spisovateli Mojmírovi, jemuž jednoho dne praskne aorta a jenž se po třech letech náročné rekonvalescence rozvede s biomanželkou Hedvikou, matkou svých dvou dcer (jejichž jména mimochodem zůstala oproti realitě nezměněna, protože proč do praní špinavého prádla nezatáhnout děti). Jako vypravěčku Viewegh angažoval nesmírně nesympatickou dulu, rodinnou pomocnici, která pána domu nenávidí a chová se natolik proti smyslu svého poslání, že soudný čtenář nechápe, proč vlastně v rodině – a tudíž v knize – zůstává. Svá opakovaná prohlášení „dneska jsem ve formě“ poté, co se jí podaří uplatnit v proudu rozvleklého, nudného vypravování domnělý fórek, dula doprovází citoslovci „hihihi“ a „chichi“, která čtenáře drtí snad ještě víc než absence kompozice a rezignace na vykreslení charakterů (postavy jsou sterilní jako nemocniční pokoj, kde se část románu odehrává).

Nové povídky Michala Viewegha, staré vzpomínky Johna Boka

Kultura

Chybí i příběh, uvěřitelné dialogy a konverzační situace; schází rozumné vypointování a obecně jakákoli snaha o dobré psaní. Nefunkční vulgarismy nejhrubšího zrna aby jeden z knihy kydal vidlemi, stejně jako zmínky o nadměrném popíjení, obžerství a smilnění. Vieweghův popis jednoho zápasu selhává, protože je popisem zápasu jednoho ležáka, který se se stejně jako příběh prostě nehýbe, fyzicky ani duševně. „Napiš dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení,“ odkazuje Michal Viewegh v próze hned dvakrát na Ludvíka Vaculíka, který se dle toho pravidla řídil. Vieweghovi se tentokrát rozhřešení nedostane; co všechno z děje opravdu udělal on sám, a nikoli jen jeho alter ego Mojmír, špatně, je nepodstatné. Jisté je, že dobře se mu to napsat nepodařilo. 

Avigdor Kahalani: Tanky, které zachránily Izrael

Avigdor Kahalani je ve své vlasti pokládán za nefalšovaného národního hrdinu, a to díky kombinaci odvahy a bojového mistrovství, jež projevil jako velitel 77. praporu 7. obrněné brigády v jomkipurské válce na Golanských výšinách proti Syřanům v říjnu 1973. Za činy vykonané v tomto tažení, které vyústilo v největší bitvu v moderní historii samostatného židovského státu, obdržel jako jeden z 93 vojáků medaili Za statečnost, nejvyšší domácí vojenské vyznamenání.

Vzpomínky ostříleného válečného veterána, které v krátké době vycházejí již podruhé (poprvé se objevily pod názvem Tanky proti tankům), nejsou literárním skvostem jako Remarquova díla (do pacifismu mají ostatně také hodně daleko) ani hlubokou sondáží jednotlivých postav.

Tanky, které zachránily Izraeljsou typickým strohým dílem frontového velitele tvořícího součást elitní složky Izraelských obranných sil – obrněného sboru, který měl lví podíl na ohromujících vítězstvích židovského státu ve válkách proti Arabům a za své úspěchy draze platil. Ne nadarmo jsou izraelští tankisté považováni za jedny z nejlepších – ne-li za vůbec nejlepší – na celém světě, o což se zasloužili velitelé autorova formátu. Vzhledem k téměř permanentní krizi na Blízkém východě jsou navíc Kahalaniho postřehy navýsost aktuální.

Redakce nové vydání (překlad J. Lebretiera, M. Pacovského a E. Šimsové vydal Magnet Press) obohatila dokumentárním cédéčkem OZ 77 a fotografickou přílohou. I když je publikace určena primárně čtenářům s hlubším zájmem o průběh izraelsko-arabského konfliktu z pohledu brilantního tankového velitele, určitě má potenciál výrazně rozšířit obzor každému zájemci o historii této neklidné části zeměkoule.