Diagnóza: Fallout 4. Jak jsem se díky počítačové hře dozvěděl, že nejsem duševně v pořádku
Když napsal Robert Brockway na server Cracked.com článek s názvem „5 temných věcí, které o sobě zjistíte při hraní hry Fallout 4“, bral to člověk ještě na lehkou váhu. Co by mi o mé psýché mohla říct nového stupidní počítačová (resp. stupidní konzolová) hra, ve které běháte po postapokalyptické pustině a házíte po zmutovaných žábách příruční atomovky?
Stačilo ale jen pár hodin, aby tenhle herní megahit (jehož se za prvních 24 hodin prodalo rekordních 12 000 000 kopií a hráči se na něj vrhli tak oddaně, že pornografický server Pornhub.com zaznamenal desetiprocentní pokles návštěvnosti) provedl na mém mozku dokonalejší vivisekci, než by zvládl nejschopnější soudní psychopatolog. Fallout 4 vrhne hráče do trosek světa, který díky masivně rozšířené a zdemokratizované nuklární energii (představte se bradburyovské robotické pomocníky v domácnostech a osobní automobily s fůzním jádrem) zaznamenal tak ideální rozmach kapitalistického typu, že nakonec shořel v globální sérii jaderných explozí a zůstalo po něm jen depresivní radioaktivní rumiště s korporátními billboardy podél rozpraskaných dálnic.
1. Stendhallův syndrom
Příběh hry pro hráče začíná tak, že v kůži své virtuální postavy vyleze z protiatomového bunkru a má na sobě jen modré montérky. V postapokalyptické ruině světa (tedy v okolí Bostonu, kde se dobrodružství odehrává), stačilo od globální sklizně atomových hřibů uplynout 200 let (které hráč strávil v mrazáku) a po kraji se teď potulují bandité, mutanti a obří masařky. S tímhle vším se člověk musí vypořádat; nicméně jakmile jsem ve hře pobil prvních pár banditů, mutantů a obřích masařek, montérky hodil do popelnice a oblékl se do něčeho pohodlnějšího...
... a měl jsem možnost rozhlédnout se po okolí, zaplavil mne pocit naprostého okouzlení světem kolem mne (tedy světa na obrazovce vedle ševelícího playstationu). Co je nakonec tak strašného na světě, který lehl popelem, když se v korunách stromů nad ním třepotají lístky v jemném vánku? Proč bědovat nad zhoubou civilizace ve chvíli, kdy se paprsky vycházejícího slunce opřou do pahýlu rozbombardované kancelářské budovy a rozsvítí ho jako drahokam?
Společnost Bethesda vytvořila světem ve Falloutu 4 legitimní umělecké dílo, které vyvolává něco hodně blízkého Stendhallovu syndromu (ten při pohledu na umění či „nezměrnou krásu přírody“ způsobuje zrychlený tep, závratě či halucinace) a jímž člověk prochází ve stejném okouzlení jako interaktivní galerií výtvarného umění... dokud ho něco nesežere.
2. Obsesivní hromadění
Fallout 4 už (na rozdíl od předcházejícího dílu z roku 2008) neklade důraz jen na ničení zmutovaných životních forem, ale také na budování nové civilizace. Hráč má teď možnost budovat si vlastní domeček. Čímž nemám na mysli ani tak útulné bydleníčko po vzoru herní série Sims, jako spíš brutální obrněnou pevnost s minovým polem místo zahrádky a s plně automatizovaným kulometným hnízdem v každém rohu.
Abyste ale něco takového dokázali postavit, potřebujete nahromadit velkou, ale fakt monumentální hromadu sběrného materiálu. Stačilo, abych se párkrát dozvěděl, že mi ke stavbě chybí nějaký šroubek, kus plechu nebo halda pneumatik, abych během hry začal obsesivně hromadit naprosto cokoliv, co mi přišlo pod ruku – ať to byl třeba kus parohu dvouhlavého jelena.
Dostal jsem se do fáze, kdy jsem mrtvoly zabitých nepřátel začal obírat skoro dřív, než padly na zem, a kapsy jsem jim s vidinou levného stavebního materiálu šacoval i v křížové palbě jejich ještě živých kolegů. Z mého útočiště se stala neuspořádaná páchnoucí skládka plná krámů. A stále roste.
Fetišismus, boufée delirante a Capgrasův syndrom
Tohle bylo jasné od té chvíle, kdy letěly montérky z bunkru do stoupy. Ve světě ne nepodobném civilizačnímu infernu z filmu Šílený Max: Zběsilá cesta se lidé prostě oblékají do tak fascinující houte couture spíchnuté z čehokoliv, co je zrovna po ruce, že se prostě neubráníte tomu si to všechno vyzkoušet na vlastní virtuální kůži. Zvlášť když to má obranný faktor +10 a protiradiační ochranu +15. Jenže pak přijde chvíle, kdy, no...
Podobně očekávatelné bylo i vražedné šílenství, které u mě začalo propukat poté, co jsem se - přesvědčen o vlastní neporazitelnosti - začal vrhat mezi stále větší a větší hordy nepřátel; což mělo zpravidla stejný efekt, jako když člověk skočí do plně rozjetého mlýnku na maso. (Zvlášť v situacích, kdy jsem si na sobě zapomněl ty ženské šaty.) V západní Africe a v Haiti se tomu říká „boufée delirante“ a Wikipedie to definuje jako náhlé agresivní chování „doprovázené zmatením“. Svět Falloutu 4 toho na vás totiž valí tak moc na relativně tak zhuštěném prostoru, že je hráč často nucen přepínat z maximálního soustředění při luštění nějakého rébusu do maximální agresivity v rámci vteřin.
Výsledkem toho všeho je Capgrasův syndrom, který se u člověka rozjede nikoliv ve hře, ale už v reálném světě. Zachvátí-li vás Capgrasův syndrom, trpíte podezřením, že lidé kolem vás byli nahrazeni identickými dvojníky. A protože ve Falloutu 4 se dostanete do fáze, kdy budete sami podezřívat své virtuální okolí v místě zvaném „Diamond City“ z toho, že bylo nahrazeno nebezpečnými dvojníky „synths“ od zlovolného „Institutu“, k propuknutí čistokrevné paranoie vám už stačí jen hrát to večer co večer dva týdny v kuse.
