Slavné fotbalové hlášky a neslavný komunistický lágr Barbora
The very best of český fotbal 2000–2015: nejvtipnější a leckdy vysloveně prorocké výroky hráčů, trenérů i bafuňářů vyšly sebrané knižně. A fotograf Jidřich Štreit a literární dokumentaristka Barbora Baronová popisují slovem i obrazem osudy bývalého mukla, nasazeného v 50. letech do jáchymovského uranového dolu Barbora.
Kdo neskáče, není Čech? Tak určitě! V českém fotbalu toho bylo v posledních letech řečeno mnoho (vyhráno už méně) a Štěpán Filípek z deníku Sport si vedl poctivé zápisky. Nedávno svou sklizeň tisícovky „slavných fotbalových hlášek“, jak zní podtitul jeho nové knihy Zlatá slova českého fotbalu (vydalo ji nakladatelství Daranus), shrnul do více než třísetstránkového svazku. Budete se náramně bavit – hlášky „špekáčka“ Horviho, „mercedesa“ Švanciho, „recidivisty“ Řepky nebo elegantního exota Franze Straky jsou navíc vtipně komentovány samotným autorem, který, ač jinak vychvalovaný autor objemných historických monografií rytířů ulice, je jinak veselá kopa. Šestnáct kapitol fórků a frků představuje svérázný komentář k dějinám českého fotbalu nového milénia – proberou se tu bafuňáři a úplatky, vzájemné vztahy trenérů a hráčů, v rozhovoru s oblíbeným komentátorem a autorem mnoha zlidovělých fotbalových glos Jaromírem Bosákem se člověk dozví, jak okřídlená rčení přicházejí na svět, a nakonec si v závěrečném Fotbalovém slovníku naučném zopakuje definici blikance, kapříků, drnovických karamelek, Horníkových notiček a pralesní ligy… Podívejme se na malý vzoreček toho, co můžeme ve Filípkově knížce čekat – jen si to vynásobme dvěstěkrát:
Pavel Horváth, 2014: „Je příjemné, že mě lidi znají. Já ale věřím, že je to mojí skvělou vizáží. Kromě zubů mám ještě velmi výrazný pohled.“
Franz Straka, 2007:„Já jsem tak neskutečně kovanej sparťan, že bych slávisty trénovat nemohl.“(A komentář Štěpána Filípka:„Památná slova. Franzova silná vůle měla před sebou necelé čtyři roky.“)
Ladislav Vízek, 2014:„Co je na sestavě Slavie k tajení? Ten tým je špatnej a jediný tajemství, který skrývá, je, jestli budou hrát blbě, nebo ještě hůř.“
Miroslav Pelta, 2013:„Neříkejte mi, že rozhodčí je schopen rozhodnout zápas.“ („Jak by to, proboha, mohlo někoho napadnout?!“ komentuje Štěpán Filípek…)
Tomáš Došek, 2009 (o promarněných příležitostech):„Straší mě to. Musím si dát nějaký léky, abych na to zapomněl. Nejlíp půllitrový.“
Vše o EURO 2016 ve fotbale sledujte zde
Nepříliš známé nakladatelství Wo-men vydalo ve spolupráci s architektonickým Studiem acht za finanční podpory Státního fondu kultury ČR sice útlou a maloformátovou, nicméně zajímavou knížečku Lágr Barbora s podtitulem Život Josefa Černohorského, jehož rekapitulaci životních osudů literárně zpracovala Barbora Baronová a fotografie pořídil dobře známý Jindřich Štreit. Knížka zachycuje osudy člověka (ročník 1935) ne nepodobné životním příběhům tisíců a tisíců lidí. Otce Josefa Černohorského zhaftli napřed Němci a po únoru 1948 komunisté; ve vězení strávil deset let a ven se dostal až na velkou amnestii v roce 1960. Aby nezůstalo jenom u otce, po dovršení osmnácti let zavřeli v červnu 1953 i Pepíka. Stalo se tak poté, co se nachomýtl k protestům proti měnové reformě. Absolvoval výslech, jenž se příliš nelišil od metod gestapa, nicméně, jak Černohorský vzpomíná, milicionáře, který ho do krve zmlátil, stihla takzvaná chodská pomsta (Černohorský je z Domažlic; však také neopomněl připomenout, že město na jaře 1945 osvobodila americká armáda) – do roka a do dne zemřel. Jenže, jak se ukázalo, mladého Josefa nezavřeli kvůli demonstraci, ale kvůli tátovi. Přestože nic neudělal, strávil v kriminále rok natvrdo.
Rehabilitace se dočkal až v osma- nebo devětašedesátém roce. O emigraci prý nikdy neuvažoval. Svůj život bere s nadhledem a vzpomínky na jáchymovský uranový důl Barbora uzavírá konstatováním, že „rok v lágru byl v rámci osmdesáti let života vlastně jen taková maličkost“. Mimochodem, knížka vyšla v dvojjazyčné mutaci; anglický překlad je dílem Lucie Mikolajkové.
