Recenze: Tři sestry oslavily 30 let – a na kalbě v O2 aréně se předvedly v (každoročně) životní formě
Punkrocková, hospodsky vulgární, kocovinově poetická a skrz naskrz česká kapela Tři sestry slaví 30. narozeniny a její předvánoční koncert 22. prosince v 02 aréně završil tenhle „rok oslav“ jako pořádná pěnová čepice na omatlaném půllitru v pajzlu osmé cenové. Prostě festovní narozeniny.
Tři sestry slaví svá významná životní jubilea často, rády, neuváženě a kalí přitom jak utržené ze řetězů. Pražská O2 aréna díky tomu prožila jeden z těch óbrkoncertů, které se liší od vydařeného hospodského mejdanu v podstatě jen tím, že je tam o několik tisíc lidí víc a na záchod se stojí delší fronta. Lou Fanánek Hagen navigoval kapelu narozeninovým koncertem jako zkušený lodivod a hned v úvodu rozjel parník Tří sester na plný kotel do těch nejrozbouřenějších vod.
Zkraje zazněly politicky naprosto nekorektní písně jako Angelo mutuje, která vypráví o devastujícím dopadu puberty na irskou hudební skupinu The Kelly Family („Angelo mutuje a zničil celou zpívající rodinu, do Irska putuje, zpátky do Dublinu“), Homosexuál, při níž se na pódiu promenádoval opravdu bezva týpek, či Kalhotky ze Lhotky, během které harmonikářka Supice sypala ze zlatého kýblu s číslovkou „30“ do davu u pódia desítky dámské lingerie.
Na narozky dorazila samozřejmě i řada hostů, kteří tentokrát nehráli své vlastní písně, ale naopak si s Třemi sestrami vystřihli něco z domácího repertoáru. Koncert se i díky tomu na ničem nezasekl a řítil se dál do noci jako nedbale zaparkovaný a odbržděný parní válec z Lomnického štítu.
S Fanánkem to tak na pódiu rozbalili Horkýže Slíže, Vypsaná Fixa, Divokej Bill (který si jako správný mladší brácha nasadil sombréro a zahrál s Třemi sestrami jejich Mexiko se štěpnými verši typu „Vylétla kulka, z mé hlavy je půlka, než jsem spad, už bylo od krve poncho“) nebo příbramští pankáči E!E, s nimiž Tři sestry v ústřední části koncertu vyvrcholily v monumentální verzi své hymnické písně Na kovárně to je nářez; z velkoplošných obrazovek se v tu chvíli sypaly na publikum ohnivé krvavé vločky, nebo co to bylo, za nimi žhnul trojvaginální znak Tří sester jako bulva nějakého hospodského Sarumana a doprovázelo to smyčcové kvarteto Epoque Quartet.
Nad tím vším se přitom jako boží oko vznášelo obrovské, nadpozemsky zářící logo kapely, které v té velikosti proměnilo svou bezbřehou vulgárnost v něco skoro náboženského – jako by to byl jediný skutečný symbol uctívání, který si tahle země zaslouží. Pěkně se to spojilo během písně Nechci do ústavu, při níž nad hlavami publika pulzovala tahle obří ***** a na megaobrazovkách zatím vrávoral český prezident Miloš Zeman při odemykání korunovačních klenotů.
Pokud chtějí v O2 aréně skutečně udělat něco dobrého pro náš národ, pak by tam měli tu velikánskou věc nad hlavami publika nechat i pro všechny další události. Hlavně pro hokej.
Předtím, než Fanánek poprvé vyklidil jeviště, samo sebou došlo naLepší časy, které už asi nepřijdou, naŽivot je takovej, naDederona, svébytnou předělávku Neniných99 Luftballons, a hlavněAve Bránik, během které už na pódiu šlehaly ohně v takřka rammsteinovské tradici.
A, ano, byl iVenda. Se svou motorkou.
Přídavky pak už byly jako když si dá člověk u pípy po pivní smršti pár panáků. Přece když zpívá celá O2 arénaPrůša je úchylod Hagen Baden, na tom se nedá nic zkazit. Pro songUž koluje fámase ke Třem sestrám přidali ještě Wohnouti a pak se koncert vzedmul k hymnickému finále, jako když se Boeing 737 vynoří z mraků, nebo když se plazící se opilec monumentálně vztyčí na všechny čtyři.
Ze zimního „období temnoty“ ukázal Lou Fanánek Hagen směr písníLétoa smyčcovým kvartetem doprovozenáModlitba pro partupak už O2 aréně jen vytřela zrak – ověnčený slzami dojetí.
Jasné je z toho jedno: Silvestra můžu vesele prospat, protože větší kalba než koncert Tří sester k jejich třicetinám už to nebude.
