Befel od císaře pána a Faberovo výtečné Jablko
Nakladatelství Argo vydalo těsně před Vánoci dvě vynikající knihy, které by si bývaly zasloužily vyjít o něco dříve, aby měly šanci zazářit pod více stromečky. První je dalším úchvatným exkurzem Michela Fabera do viktoriánské Anglie, tentokrát ve formě povídek, a druhou tvoří legionářské zápisky o hladu a štěnicích na frontách první světové války, sebrané do graficky výjimečně zdařilé publikace.
„Romány nemají prostě jen tak přestat,“ napsal jeden ze statisíců čtenářů obsáhlého neoviktoriánského románu Kvítek karmínový a bílý (2002) britskému prozaikovi Michelu Faberovi. Jeho téměř tisícistránkové knihy o jedinečné, inteligentní, osobité, uhrančivé londýnské prostitutce Sugar se čtenáři nemohli nabažit (vynikající čtyřdílnou televizní minisérii podle Kvítku uvedla BBC až roku 2011), takže Faber roku 2006 vydal sedmero povídek, v nichž prozradil něco málo z dalších – nebo předchozích – osudů několika postav Kvítku, jejichž příběhy byly obzvláště neukončené.
Loni na podzim vydaného Kvítku karmínového a bílého se v Česku za rok prodalo nečekaných 7500 výtisků, nyní v Argu vychází, opět ve skvělém překladu Viktora Janiše, Jablko. Nemusíte mít nutně za sebou četbu Kvítku, abyste si dokázali necelých dvě stě stran povídek o dalších osudech malé Sofie, její milované guvernantky Sugar i bezcitného otce Williama Rackhama vychutnat. Michel Faber je úžasným průvodcem po té špinavější části Londýna konce 19. století, dokáže čtenáři onu dobu s jejími zvyky, pachy i vášněmi přiblížit jako málokdo. Dobu, v níž „křesťanské bojovnice dokážou být stejně houževnaté jako hárající fena“, kdy se v pajzlech k sázení na „zápasy“ krys a psů schází honorace po boku těch nejchudších, kdy se v pokojících nevěstinců páchají prostopášnosti v sousedství plných nočníků a štosů románů na pokračování, kdy Londýnem projíždějí alegorické vozy se sufražetkami a jejich příznivci, kdy vzdělané dámy s odhodláním svými chabými silami bojují proti otrokářství a voňavkářské koncerny hynou pod tlakem konkurence. Ve společnosti těchto povídek jsem strávila jeden z nejkrásnějších Silvestrů, co pamatuju. Pět hodin noční četby; neodolatelná, neodložitelná kniha.
Úryvky z deníků, korespondence a memoárů doposud zcela neznámých vojáků první světové války dobře znají posluchači Českého rozhlasu Vltava, který od června 2014 do června 2015 vysílal dvacetidílnou Polní poštu. Autoři tohoto pořadu, spisovatelé a rozhlasoví redaktoři Pavla Horáková a Jiří Kamen, už tehdy věděli, že z lákavého materiálu chtějí sestavit knihu (a pak snad ještě dvě další, jak zní plán). Krásná velkoformátová publikace Přišel befel od císaře pána (vyd. Argo) je plná dobových snímků, ilustrací, plakátů, úryvků z Válečného deníku novináře Jana Herbena i z dívčího deníčku budoucí spisovatelky, tehdy patnáctileté školačky Jarmily Glazarové. Pestrá mozaika vzkazů snoubenkám i rodičům chronologicky ilustruje různé lidské osudy na různých frontách první světové. Většinou se píše o hladu („Došel kmín. Vaří se kmínová polévka bez kmínu.“), zimě („Včera a předevčírem napadlo nám tu až 60 cm sněhu. Je to ukrutný život.“) a strachu (Možná pozítří bude někdo z nás chladnou mrtvolou, nebude vědět o strastech, které prodělal a které čekají dosud na nás…“). Člověk žasne nad krásnými rukopisy deníků a pohlednic i nad literárním talentem některých kronikářů.
