Zakažte detektivky! Češi a jejich prazvláštní vztah (nejen) k drsné škole
Češi jsou národ čtenářů detektivek, tvrdí se. A částečně je to pravda. Když se dnes projdete po knihkupectví, máte pocit, že místo „co Čech, to muzikant“, případně „co Čech, to František Ringo“, platí „co Čech, to čtenář detektivek“. Jenže co se týče detektivek, jsme ve skutečnosti konzervativnější než lančmít.
Zatímco u sci-fi, fantasy a ostatní lehčích žánrů přichází stále něco nového a čtenáři ochotně naskakují do moderních příběhů, v detektivkách stále vládne Agatha Christie a Dick Francis… případně něco zasazeného do historie, díky čemuž má čtenář pocit, že se nejen baví, ale i vzdělává. Z čehož vyplývá, že kdybyste chtěli napsat hit, musel by vyprávět o kníratém belgickém žokeji, který řeší záhady za vlády Karla IV.
Severní vítr je krutý
Možná namítnete: a co severské detektivky, které zaplnily pulty knihkupectví a jsou takovým fenoménem, že to láká i české tvůrce? Nebylo by divu, kdyby se v detektivkách objevil nějaký zbrusu nový severský autor Michael Vieweghson či Halina Päwlövsk...
Nic proti, severské detektivky jsou zábavné, ale bráno čistě technicky jsou jen starou, dobře ožvýkanou žvýkačkou v novém obalu. Je to mix Agathy Christie s Edgarem Wallacem, obalený depresí, alkoholem a politikou. Jen si vezměte slavné Milénium. Máte tam zmizení z uzavřené místnosti (tedy ostrova), aby se pak objevili sérioví vrazi a tajné mučírny ve sklepě. A v dalších dílech už přicházejí tajné organizace penzistů a kung-fu albíni, kteří necítí bolest. Vážně? Vedle toho vypadá náš Sahir, vraždící mimino s vodnatelnou hlavičkou, jako vysoká literatura.
Navíc seveřané nemají problém s vybalováním páterem Knoxem zakázaných fíglů jako jsou dvojčata, neznámá udělátka a podobné věci. Jen ty zlovolné vraždící Číňany tolik nepoužívají. Možná proto, že ve Stockholmu či Kodani tolik Číňanů zase není.
I ty motivy jsou spíš, jen aby se neřeklo. V jednom románu mučí padouch postavu, protože v šesti letech mluvila při jízdě v autě na rodiče, ti se otočili a nabourali do auta cca šestiletého zlosyna, přičemž zemřeli rodiče jemu. Tohle by nebral jako důvod k pomstě ani Batman! Navíc, jak to mohl záporák vůbec vědět?
Ono vůbec v severských detektivkách platí: „Zabili jste mi psa? Pozabíjím celou vaši rodinu... a k tomu polovinu Stockholmu, abych to zamaskoval.“
Moderní autoři v klatbě
Horší to má moderní anglo-americká škola. Tam u nás v podstatě z novějších autorů neuspělo vůbec nic. Mluvím především o současné drsné škole, nebo o něčem, čemu říkám neo-noir (českým zástupcem tohohle žánru může být Rychlopalba Štěpána Kopřivy). Je to zajímavé, protože televizní seriály jako Temný případ (True Detective), Perníkový táta (Breaking Bad) nebo Špína Baltimoru (Wire), které patří do podobné kategorie, tu mají poměrně kultovní odezvu – ale jak se zdá, spíš mezi menším počtem lidí.
U nás se zkoušelo vše možné, a nic se nechytlo. Nezabodoval klasik drsné školy Richard Stark se svým profesionálním zločincem Parkerem - a nic nepomohlo ani zfilmování s Melem Gibsonem v hlavní roli (a to byl v té době Mel ještě populární herec, který psychopatické magory jenom hrál). Nezabodovala ani ikona moderního noiru Charles Willeford s Miami Blues. Nechytl se ani Elmore Leonard - a to byly jeho adaptace na plátně pečené vařené a přísahá na něj i Quentin Tarantino. Nevyšel ani kompletní John D. MacDonald, považovaný za nejlepšího autora detektivek drsné školy po Chandlerovi. A to je pořád ještě klasika.
Z největších současných tvůrců zkoušel BB Art irského Kena Bruena, k nadšení čtenářů. Nadšení bylo veliké, čtenářů bohužel málo. Ono není divu, Bruen píše spíš antidetektivky. Jeho čím dál zničenější hlavní hrdina Jack Taylor tráví víc času čtením a pitím (později drogami) než vyšetřováním. Obvykle se k nějakému výsledku mimovolně doplete, ovšem není to zrovna extra důležité.
Nechytlo se ani největší jméno moderní kriminálky Dennis Lehane – což je vážně zvláštní, protože tenhle člověk snad ani nemůže napsat knihu, aby ji někdo nezfilmoval. Tajemná řeka, Sbohem, baby, Prokletý ostrov, The Drop... a teď se chystá Live by Night. Ani to mu nepomohlo k tomu, aby se u nás stal hitem. Momentálně to s ním zkouší nakladatelství Epocha, které vydalo první tři knihy z jeho série s Kenziem a Gennarovou… a zdá se, že třetí bude bohužel poslední. Stejně tak zapadl s jedinou knihou i Walter Mosley s poetickými skorokriminálkami z černošské komunity.
Jádro mrtvého pudla
Proč tomu tak je? Možná proto, že severské detektivky sice nabízejí brutální vraždy, ale pořád mají jasné mantinely. Dobro, zlo... a ano, hrdina je sice věčně skuhrající otrapa, ale nakonec vše vyřeší. Moderní drsná škola či neonoir nabízejí jen cestu do pekel. A ne, ta cesta rozhodně není dlážděná dobrými úmysly. Není v nich vina a trest, policie skoro neexistuje, jsou to spíš psychologické sondy do pořádně pošramocených duší.
A druhý důvod spočívá v tom, že ostatní podobné žánry, jako sci-fi či komiksy, byly tak dlouho v ghettu, že si kvůli přežití musely vybudovat silnou komunitu – a ta teď funguje jak na internetu, tak v časopisech a doporučuje nové autory, dělá promo a vychovává nové čtenáře. Detektivkáři nikdy neměli pud ani potřebu se sdružovat a šířit osvětu. Většinou dostali svou krmi na stříbrném podnose.
Sci-fi a komiksy vydávají také menší nakladatelství, která jsou spokojená, když knihy prodají tisíc kusů. Detektivky jsou většinou v rukou velkých firem, které už potřebují podstatně větší prodeje – takže raději sází na jistotu.
Čili v rámci pokroku v detektivce navrhuji detektivky zakázat. Aby příznivci detektivek museli vstát z ušáků a začít svou drogu pracně shánět, šmelit s ní, vydávat si jí samizdatově a vůbec se sdružovat a organizovat. Pak se možná noví talentovaní autoři proslaví díky šeptandě a neskončí v levných knihách.
Do té doby holt budeme mrznout na depresivním severu.
