Krvavé knihy: O třech sestrách a o varšavském povstání

Krásný holky|HarperCollinsKarin Slaughterová: Krásný holky

Když dá osud člověku do vínku příjmení Slaughter, což v angličtině znamená například „jatka“, „krveprolití“ nebo „zavraždit“, dotyčný se možná místo červené knihovny vrhne na knihovnu krvavou. Přesně tak se zařídila dnes pětačtyřicetiletá americká prozaička Karin Slaughterová, jíž ještě před Vánoci vyšel česky (u nakladatelství HarperCollins) už patnáctý thriller. Jmenuje se Krásný holky, ale přiléhavější by byl název Unesený, nikdy nenalazený, dost možná odporně zmasakrovaný holky.

Mezi válkami, uměním a revolucí

Kultura

Slaughterovou vynášejí esa žánru, jako Gillian Flynnová, Michael Connelly nebo Lee Child, do nebe, ale zrovna tenhle její psychologický thriller je určen jen opravdu odolným jedincům. Přes dvacet let staré dopisy ztracené dceři z pera zničeného otce střídají příběhy dvou jejích dnes dávno dospělých a vzájemně odcizených sester. Té půvabné a bohaté právě v temné uličce zavraždili manžela, ta druhá bojuje s osudem a výchovou dospívající dcery, mimochodem moc krásný holky. A jejich cesty se opět setkávají pochopitelně proto, aby sestry společně vykydaly hnůj z minulosti a zjistily, že ani v jejich aktuálních osobních životech „sovy nejsou tím, čím se zdají být“. Svižně napsané, jak už se od mezinárodního megabestselleru čeká, místy lehce přitažené za vlasy a nezvykle brutální – až příliš se tu tlačí na pilu, v obou významech toho sousloví.  

Chtěli jsme být svobodní...|PANTKol. autorů: Chtěli jsme být svobodní…

Nejvýznamnější událost, nebo nejtragičtější chyba? Tuto otázku si dodnes nepřestávají klást Poláci. Týká se jednoho z největších činů evropské protinacistické rezistence – Varšavského povstání. Občanské sdružení PANT vydalo ve spolupráci s Polským institutem v Praze a Muzeem Varšavského povstání v edici Moderní dějiny sice nikterak objemnou, zato však informacemi nabitou knížku Chtěli jsme být svobodní… s podtitulem Příběhy z Varšavského povstání 1944.

Úvodem nás Paweł Ukielski, Piotr Śliwiński a Grzegorz Jasiński seznamují s pohnutými osudy polské metropole v letech 1939 až 1945, počínaje její hrdinnou obranou v zářijové válce devětatřicátého roku přes hrůzy německé okupace, bezmezné utrpení statisíců lidí v židovském ghettu, jehož nedobrovolní obyvatelé na jaře 1943 volili raději smrt než otroctví, až po nejtragičtější, ale bezpochyby také nejheroičtější událost v historii města – Varšavské povstání (čeští překladatelé je zásadně píší s velkým V; koneckonců proč ne, vždyť Pražské povstání, rozsahem, jakož i počtem obětí mnohem menší, také píšeme s verzálkou).

Nové hodnocení holocaustu a snajpři v akci

Kultura

„Dokud budou na světě alespoň dva Poláci, bude spor o to, zda mělo Varšavské povstání smysl, pokračovat,“ říká v úvodu filozof Dariusz Gawin, autor závěrečného eseje. Jeho kritici poukazují na nesmírné oběti, které si vyžádalo – sto třicet až sto padesát tisíc mrtvých civilistů a šestnáct tisíc vojáků Zemské armády; „vystříleli jsme na nepřítele diamanty“, říká se v Polsku s poukazem na fakt, že v povstání přišli o život nejlepší synové národa. Dále 85 procent zničených budov, 90 až 95 procent zničených památkově chráněných budov a kulturních institucí, 90 procent nenávratně zničených archívních dokumentů a 12 tun (!) lidského popela vyvezených po válce ze čtvrti Wola, kde se odehrály největší masakry.

Ovšem představa, že Zemská armáda vyžene mnohem lépe vyzbrojené a zkušenější Němce z Varšavy a postaví velení Rudé armády před hotovou věc, tj. nastolení prozápadně orientované vlády, když Sověti již vytvořili z nikým nevoleného Polského výboru národního osvobození (PKWN) prozatímní vládu v Lublinu, sice odpovídá romantickému naturelu Poláků, inspirujících se Sienkiewiczovými hrdiny, nikoli však realitě.

Po historickém exkursu následují vlastní příběhy. Je to neveselé čtení, plné krve, utrpení, drastických scén, ale rovněž víry, že za svobodu má cenu bojovat. To ostatně Poláci v minulosti prokázali mnohokrát.