Nová akademie udílela lvy. Jak? Postaru...
Všichni se měli rádi (a všichni měli rádi Českou televizi).Trvalo to dvě a půl hodiny a kdo u toho neusnul, byl nadčlověk. Český lev 2016.
Když Petr Zelenka přebíral sošku pro nejlepšího scenáristu, děkoval v prvé řadě “nové, reformované akademii”. Té se sice bez Vachlera dýchá svobodněji, problém je, že na čerstvý vzduch pro jistotu příliš nevylézá. Podoba i výsledky 23. ročníku Českého lva tak vyznívaly skoro stejně opatrnicky a nevyhraněně jako v minulosti - přesně podle motta hlavně nenaštvat a neurazit. Nikoho. A kór ne Českou televizi, štědrého koproducenta mnoha nominovaných.
HBO versus Magnusek?!
Mezi nově zavedenými televizními kategoriemi dokonce figurovala jedna, kde soutěžily pouze tituly veřejnoprávního kanálu - že by se na poli “televizní film nebo minisérie” nevyskytovalo nic jiného, než (kvalitativně navíc značně nevyrovnané) projekty typu Jan Hus či vítězné Americké dopisy? Radost z trofeje pro krimiseriál HBO Mamon, jakkoli udělené po právu, pak jeho producentům musí hořknout na jazyku - to při pomyšlení, že “porazili” Vinaře či Magnuskovy Stopy života alias brak braků.
Začlenění televizních cen do filmové soutěže lze považovat za pochopitelný krok, ostatně přízvisko televizní má ČFTA v názvu odjakživa. Zvolený nominační systém už ovšem smysl nedává. Dokud bude smět každá televize nominovat cokoli v jakémkoli množství a bez ohledu na to, jestli vyhovuje žánrově a kvalitami, jinými slovy dokud budou ambicióznějším kusům bezostyšně “konkurovat” telenovely a realityshow, znehodnocuje Český lev svůj pracně budovaný kredit.
Hlavně nenamáhat mozek
O proklamované reformovanosti ovšem nevypovídají ani výsledky samotného filmového klání. Jeho skóre přímo křičí pohodlností a alibismem. Dvě “neškodné” ceny, za hudbu a zvuk, putovaly do Německa Schmitkemu (asi abychom nebyli za omezené zápecníky), tři řemeslné potom za Sedmerem krkavců (neb pohádka, to jsou přece hlavně kostýmy a masky). Lva za scénář přiřkli rozhodovatelé Petru Zelenkovi (v duchu hesla “psát umí, tak se aspoň nespleteme”) a aby se neřeklo, přihodili ještě jeden za střih (víc ne, polibek smrti totiž dostal od kritiků, již mu dali svoje vlastní ceny).
Domácí péči debutanta Slávka Horáka pak musela stačit soška pro Alenu Mihulovou, protože vetřelcům z reklamy se úspěch na filmovém plátně neodpouští (a on ho má, za hranicemi i u nás - namátkou připomeňme ceny z karlovarské přehlídky či z Palm Springs). Čímž jsme se dostali až k “nejlepšímu” filmu - nepřekvapivě se jím staly Kobry a užovky, takový ten poznatelně český, umně natočený kousek ze slámovské školy. S koprodukující Českou televizí za zády, samozřejmě.
Možná se mýlím. Možná že se myšlenkové pochody akademických hlav odvíjely zcela jinak. Možná že jim opravdu víc než zelenkovská mystifikace či univerzálně srozumitelné emoce Horákova příběhu vyhovuje staré dobré sociální drama. O nulových šancích žánru pohádky nemluvě - té se u nás status filmového díla přizná asi skutečně jen tehdy, pochází-li z dílny osvědčených Svěráků.
A kde je divák?
Aby nevznikla mýlka - nechci nikterak zpochybňovat nárok laureátů na vavříny. Jan Prušinovský je bezpochyby talent od Boha, bratři Hádkové v Kobrách excelují jako nikdy předtím a i to stokrát zpracované sociální téma má svůj intimnější, lidsky sympatický rozměr. Stejně tak má svou hodnotu objev tvůrčí vynalézavosti Altrichtera.
Možná akademie vlastně jenom měla “smůlu”, že se dobrých filmů letos urodilo nadprůměrně hodně - vzpomínám, jak jsem loni stěží dala dohromady tři ocenění hodné tituly a letos jsem nevěděla, kam dřív sáhnout. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se té “nové” akademii nechce nově myslet. Že její verdikty pořád ovlivňují stereotypy a princip “když ty mně, já tobě” víc než realita viděného. A že i tím, jak své ceny prezentuje - počínaje nabubřelou dvouapůlhodiovou stopáží (vždyť Oscary trvají jen o hodinu víc!) a konče hudebními čísly pro elity - dělá vše pro to, aby veřejnost Českého lva nadále vnímala jen jako akci pro filmařskou klaku, nikoli pro diváky. No a pak máme mít plná kina…
