Pan Trainspotting zkoumá dívčí sexualitu, ředitel muzea zase Kaplického a auta
Desátý román jednoho z nejpopulárnějších skotských autorů současnosti, Irvina Welshe, se motá kolem dvou ženských – jedna je svalnatá a triviální, druhá tlustá a originální a obě se dokážou řádně odvázat. Do jisté míry odvaz je i kniha esejů o věcech uměleckých, designových, módních i všednodenních z pera ředitele Muzea designu v Londýně, Deyana Sudjice.
Nedávno česky vyšla už desátá kniha frajera, co svět oblažil Trainspottingem (roku 1993 – věřili byste, že to tak uteklo?), Acid Housem, Pornem, Extází i Heráky. Tentokrát nejsou hlavními postavami románu edinburští mladíci závislí na drogách, na sexu nebo na obojím, ale dvě buchty z Miami závislé jedna na jídle a druhá na cvičení (ok, a taky na sexu). S aktuálním přesunem své fikce do Států Irvine Welsh opustil – a překladatelé této knihy jsou mu za to jistě velmi vděční – i skotský pouliční dialekt a nahradil ho místy skutečně zábavným (ale chvilkami už poněkud otravným) vulgárním argotem. Jak moc vulgárním? Asi takhle: „Je tu přebuchtováno a nedoptákováno.“ Nebo: „Kdykoli předčasně zaklepe bačkorama nějaký grázl nebo pytel hoven, jako tady Marge, něco ve mně se zaraduje.“
A jako Autenticita, E jako Expo, F jako Funkce, G jako Grand Theft Auto a, pozor, K jako Kaplický! Čtyři desítky úvah ředitele Muzea designu v Londýně, Deyana Sudjice, který před půlrokem přednášel o politickém využití architektury a designu v pražské galerii DOX, právě vyšly složené do knížky s názvem B jako Bauhaus (u Knihy Zlín v překladu Radky Knotkové a Lukáše Nováka). Eseje o současné kultuře jsou podnětné a rozhodně se nečtou jako slovníková hesla; jde o osobité a osobní, citem prodchnuté texty tematicky pokrývající všechno možné, od uměleckého designu přes film a architekturu po módu, které jsou zároveň faktograficky nabité. Nečekejte však nějaké teoretizování. Textům dominuje ich-forma, vzpomínky, praktické příklady a zajímavé perličky, které z téhle knihy dělají perlu. No vážně.
