Recenze: Iggy Pop vzdává poctu Davidu Bowiemu i sám sobě – 85 %
Ani v nejmenším nepatří k těm, kteří jsou odsouzeni s nostalgií vzpomínat na úspěchy z mládí. Je to stále on, kdo určuje směr. I v posledním desetiletí několikrát výrazně překvapil a v kongeniálním spojení s Joshem Hommem je Iggy Pop na novém albu Post Pop Depression v tak dobré kondici jako už dlouho ne.
Nedávná úmrtí Lemmyho Kilmistera a Davida Bowieho vzbuzují v případě Iggyho Popa nepříjemné časové asociace — i jeho zanedlouho po vydání nového alba čeká oslava devětašedesátých narozenin. Není divu, že mnohá média už s několikaměsíčním předstihem dlouho avizované nahrávky spekulovala s pojmy „labutí píseň“ či „rozloučení“ a že tu variantu po otázkách novinářů nevyloučil ani sám zpěvák. I bez ohledu na to ale je už z prvních desítek vteřin nahrávky jasné, že se šlachovitý rocker tentokrát vzepjal k jedné ze svých nejlepších nahrávek. A nejen proto, že se na ni hudebně vrací především k nejslavnějšímu, berlínskému období.
V posledním desetiletí se zdálo, že se Popova tvorba pohybuje po dvou kolejích. Zatímco se skupinou The Stooges, po třiceti letech obnovenou, se vrátil k syrovému, punkově hrubému rocku, na sólových deskách souběžně překvapoval francouzštinou, lyrickou polohou, předělávkami slavných šansonů a jazzové klasiky. Na novém albu se cesty znovu spojily.
Ze skladeb zní uvolněnost a svoboda — celé nahrávání si muzikanti platili sami a teprve následně řešili smlouvu a vydavatelství — ale zároveň se potvrzuje frontmanovo vyjádření, že od počátku bylo záměrem natočit nikoli podivnost pro vlastní potřebu, ale desku, která by byla poslouchána. To, že jde sice o melodicky silný, emocionálně neodfláknutý, ale zároveň v mnohém nekompromisní materiál, je tak dalším plusem.
Hluboko položený zpěvákův hlas dodává výsledku až fatální vyznění i okouzlující přitažlivost. A spolu s ním se vracejí přívlastky, jako je „vyzrálost“, „charisma“ a „nadčasovost“. K tomu je potřeba přidat i tradiční sarkastický škleb, který se tentokrát promítl i do samotného názvu. Iggymu se podařilo takřka nemožné: na novou desku seskupil všechno, co na něm vždy bylo oceňováno a obdivováno, ale zároveň je v každém okamžiku nepředvídatelný. Gospel v úvodu závěrečné skladby je jen jednou z mnoha perliček.
Iggy Pop si svou sedmnáctou řadovou deskou vystavěl další pomník. Není u něj vůbec důležité, zda bude grandiózním finále jeho kariéry, nebo po ní ještě něco přijde. Mnohem podstatnější je, že se s klidem může postavit vedle svých předchůdců, jako jsou Idiot, Lust For Life či Brick By Brick, a ani v nejmenším vedle nich nebude působit jako chudý příbuzný. Na někoho, kdo si po letech divočení na pódiích na stará kolena užívá zahradničení, to — mírně řečeno — vůbec není špatné.
