Lenka Dusilová: Baví mě být součástí organismu i objevovat zvukové krajiny
Až do konce dubna je možné Lenku Dusilovou zastihnout v českých klubech na jarním, narozeninovém turné. A ačkoli se závěrem loňského roku oslavila čtyřicáté narozeniny a její hudební dráha už trvá déle než dvacet let, opravdu sama začala vystupovat až relativně nedávno. 4. dubna však v pražském Paláci Akropolis zazpívá společně se skupinou Baromantika; na speciálním koncertě, nazvaném Oslava života.
Poslední dobou jste k vidění jak sólově, tak i společně se skupinou Baromantika. Proč ta dualita?
Jednu dobu v tom trochu hrály roli finance. Byla jsem flexibilní umělec, který má okolo sebe buď kompletní šestičlennou kapelu, nebo třeba jen trio. Ale také jsem mohla hrát s Beatou Hlavenkovou v duu. Měla jsem pocit, že nechci být na ostatních, kteří všichni hrají ještě jinde, nijak závislá. A zároveň to bylo i výhodné pro pořadatele koncertů, kteří mohli zvolit variantu podle toho, kolik měli k dispozici peněz. Ale později už mě to tak nebavilo, připadalo mi to jako neustálý kompromis, a stále více jsem tíhla k tomu víc na sobě začít pracovat, aby to mohla být opravdu plnohodnotná sólová performance. Hodně mě v tom podporoval i Jan Burian, se kterým jsem tehdy odehrála turné jako host. U něj jsem si poprvé vyzkoušela ten písničkářský svět.
Od té doby také hrajete s divadlem, jako součást tanečních představení?
Ano. Začala jsem spolupracovat se Spitfire Company, kde se mi otevřela úplně nová poloha.
Nová v čem?
V práci s vizuálem a v hledání emocí. Najednou jsem tam nebyla svázaná formátem písniček, ale naopak měla úplně otevřenou možnost dotvářet to, co se děje na jevišti. Ty “zvukové krajiny” mě začaly hodně bavit. Ale zároveň to byla jen jedna poloha mé tvorby. A byla jsem ráda, protože zatímco původně to byl chaos, kdy jsem se snažila vycházet vstříc hlavně ostatním, najednou vše dostalo určitý řád. Najednou tu byla Lenka Dusilová, která hraje sólové koncerty, zároveň vystupuje s divadlem a vedle toho existuje i Baromantika, která má pro mě velký význam. Nejsem tam jako doprovázená zpěvačka, ale jako jeden nástroj, součást organismu. Vlastně tam ani moc nehraju na kytaru. Ta kapela má svůj “ksicht”, má svoji původní tvorbu, a mnohem větší arzenál hráčských schopností, nenahraditelného kolektivního myšlení, hudebních barev i zvuků. Je to nedílná součást toho, co mě baví, a úplně jiný prožitek.
Chystáte s Baromantikou něco nového?
V současnosti s ní naopak nemáme vůbec žádné plány. Baví nás hrát koncerty, které se od sebe hodně odlišují, protože nejsme jako kapela nějaký jukebox, který jen přehrává písničky. Říkám tomu, že do nich “pouštíme vzduch”. Máme za sebou asi pět let spolupráce, udělali jsme dvě studiovky a jedno “live”, prošli jsme si nějaké katarze a hodně se sžili, ale i párkrát hodně pohádali. Jsem ráda, že na druhé desce V hodině smrti už se nám podařilo využít kolektivní autorský potenciál, teď si užíváme koncerty, ale nic konkrétního před námi není. Uvidí se.
Pociťujete naopak nějaké proměny u sólového hraní?
Ten solitérský přístup mi stále otevírá nové možnosti. Mám v plánu určitý audiovizuální projekt, ale ještě to nemám přesně zvládnuté technicky, hodně věcí se ještě musím naučit. Je to ale úplně jiný druh emocí. A také to rozhodně neznamená, že když mě začaly hodně inspirovat ty “zvukové krajiny”, že bych na koncertech úplně přestala hrát písničky. Ty jsou naopak určitým průřezem mou tvorbou, zatímco s tím, o čem jsem mluvila, směřuji k nějakému speciálnímu projektu. Určitým náznakem bylo už vystoupení na festivalu Spectaculare, společně s VJem Aeldrynem, se kterým v tom chceme pokračovat.
Několik muzikantů, třeba Vladivojna La Chia, se nechalo v minulosti slyšet, že jste je svým přístupem hodně inspirovala. A že jste pro ně vzor, podobně jako třeba Jana Kirschner, že podobnou hudbu lze dělat nejen například pro alternativní publikum.
Konkrétně Vladivojnu jsem k tomu opravdu trochu nakopla. Byla smutná právě z toho, že je závislá na spoluhráčích i z toho, jaká je současná ekonomická situace, která vyžaduje od pořadatelů koncertů doslova nadšenectví, a kdy je stále těžší pro každého sólistu udržet kapelu. Ale mně ta cesta také trvala dost dlouho, než jsem si našla svou polohu, ve které jsem se začala cítit “komfortně” ve smyslu zvládnutí technické stránky věci, do stavu kdy to už bylo přirozené a samozřejmé. Třeba pracovat s looperem je stejné jako začít hrát na další nástroj (muzikant zahraje jednu pasáž a efekt ji pak opakuje, muzikant k ní přidá další "živou" atd., pozn. red.) Je prostě potřeba se na něj naučit.
Ovlivňují naopak nějací mladí muzikanti vás?
Samozřejmě nejvíce ti nejbližší. Tedy Patrick Karpentski s Vildou Bérešem, kteří mi ukázali úplně nový svět. Od Vildy těch impulsů bylo asi více, a samozřejmě se to pak celé otisklo i do Baromantiky a jejího směřování. Ale na druhou stranu jsou oba takoví “nasávači trendů”, že si dost dávám pozor, aby někdo z jejich oblíbenců z toho příliš netrčel. A občas jsem jim některé aranže i smetla ze stolu. A co se týče mého sólového hraní, tak tam pro mě bylo naprosto zásadní setkání s Davidem Kollárem, kytaristou z Prešova. Pohybuje se hodně na ambientní a experimentální scéně a jeho cesta až ke spolupráci s vynikajícím norským kytaristou Eivindem Aarsetem pro mě byla hodně zajímavá. David je borec, a tím, co dělá, už dávno překročil hranice Slovenska.
Hrajete na svých koncertech skladby z repertoáru Baromantiky, nebo už to máte úplně oddělené?
Některé ano, tedy ty, které jsem sama napsala. Ale těch starších písniček je na nich pochopitelně mnohem víc. A občas si na lidech zkouším i ty “nálady”.
Aktuálně jste až do konce dubna na “Narozeninovém turné”, jak zatím probíhá?
Na téhle šňůře převažují sólové koncerty, s Baromantikou jich je tam jen asi sedm nebo osm. A beru to celé trochu jako soukromý průzkum. Stále totiž narážím na určitou konzervativnost a na to, že mají lidé o mně nějakou představu. Vždy, když přijedu někam na malé město, jak je občas ve vzduchu až cítit, že mnozí stále nevěděli, na koho vlastně přesně jdou a co mají čekat. Je dobře znát, kdo má rád intimnější polohy a třeba i “mlhovinu” Baromantiky a kdo chce písničky v neředěné poloze. A taky kdo je naštvaný, protože jsem mu zrovna nezahrála třeba Husičky.
V rámci turné je i minisérie, kterou jste pojmenovala Oslava života. Čím se ty koncerty od ostatních liší?
Jsou tři ve velkých městech, Praha je poslední po Ostravě a Brně. Speciálně na tyhle koncerty jsme s Baromantikou obměnili repertoár a vykopali i něco starého. Původně před turné jsem i myslela, že doděláme naopak i třeba jednu, dvě z nových skladeb, ale nakonec se nám to nepodařilo, protože budou potřebovat víc času a nechtěla jsem být zbrklá. Ale dojde například i na starý rock’n’roll.
V Brně jste jako hosty měli slovenské Longital, bude nějaké překvapení v Praze?
Shodli jsme se, že nechceme nic opulentního, že raději dáme přednost tradičnímu koncertu a tomu, aby byl opravdu dobrý zvuk. Nakonec jsem ustoupila i od speciální vizualizace. Necháme si to na dobu, až budeme předvádět něco úplně nového.
