Proč se díváme na reality show? Protože chceme vidět sami sebe trpět
Ten moment, kdy soutěžící v Česko hledá Superstar dostane sodu od Paľa Habery. Ten moment, kdy žena ve Výměně manželek poprvé seřve cizího chlapa. Ten moment, kdy začnou vyloučení z Kdo přežije nabírat moldánky a s trenkami na půl žerdi se odšourají do džungle. Ten sladký moment.
Byla to televizní soutěž Hodina pravdy, kdy si český masový divák mohl vychutnal sofistikovaně propracované ponížení soutěžících v ryze tuzemské produkci. Hodina pravdy? Spíš Trpí celá rodina. Geneticky a příbuzensky spjatí soutěžící ve finále pořadu museli splnit úkol, za jehož opulentní sadismus by se nestyděl ani Jigsaw z filmové série Saw.
To skutečné sklo nadrcené v televizní polívce se ale skrývalo vedle ústřední arény. Těsně předtím, než se rodina do úkolu svého života vrhla, se za ní otevřel hangárek s fyzickou výhrou, kterou získá, pokud to zvládne. Bylo tam auto. Byly tam mobily pro děti. Byly tam krásné věci, které rodina při úspěchu získala a mohla si mezi nimi zajuchat. Když to rodina – nebo její vybraný člen – ale nezvládla, hangárek se před ní pomalu, pomaloučku zavřel a vidina nádherné odměny za její schopnost (která se proměnila v neschopnost) jí před celým národem navždy zmizela z očí.
Antiklimax dotažený až do hořkého konce je prubířským kamenem toho, jak daleko dokáže televizní reality show vmanipulovat diváky do rolí outsourcovaných protagonistů Milgramova experimentu s elektrošoky. Batya Ungar-Sargonová teď publikovala na serveru Aeon.com článek, v němž tento mechanismus pošťuchování trpících obětí reality shows televizními ovladači rozebírá z pohledu aristotelské katarze. Aristoteles ve své Poetice řeší kromě jiného účinek, jaký má na diváka tragédie. Je to eleos, fobos a katharsis, čili utrpení, strach a očištění.
A očištění je to, oč v reality shows podle článku Ungar-Sargonové běží v první řadě. Autorka zmiňuje tu zásadní, jakkoli prostou (pročež univerzálně funkční) vypravěčskou metodu, že abychom tragédii vedoucí k očistné katarzi skutečně prožili, musí být protagonista někdo jako my. Příběh o Supermanovi, který opustil rodnou zemi a pokusil se najít štěstí v cizí kultuře jako každý uprchlík – to funguje. Příběh o maníkovi, který „opravdu, vole, nepřijel na babetě do Prahy, nepřijel, vole“, jako v případě Petra Zvěřiny v reality show Vyvolení – geniální. Je nám blíž než fiktivní postava.
„Drama se uzavírá, když je postava veřejně zostuzena za svou ústřední špatnou vlastnost a odhaluje tak naši vlastní opovrženíhodnou touhu a její zničující sílu,“ píše autorka článku na Aeonu. „S hrůzou sledujeme, jak se v našem avatarovi na pódiu zhmotňují naše nejostudnější přání a jak je za to následně hrozivě potrestán a za tyto touhy zostuzen.“
Jo tak ty si myslíš, že budeš slavný zpěvák, jo? Tu máš po čuni od dominatrix Marty Jandové! Jo být milionářem se ti zachtělo? Tady máš čočku od Marka Vašuta, zalez a už se nevracej! Miliardáře lapnout pod čepec, zlatokopky v reality show Vem si mě? Už se těším, jak vám budou po vašich napudrovaných tváří téct sladké maskarové slzy, plačte, plačte ty slzy, ano, chutnají na dortech vašich ponížením zkrabatělných obličejů jako rozpuštěný marcipán. Vy si snad myslíte, že máte na život mezi skutečnými lidmi, ve skutečných problémech, ve skutečném vojenském prostoru, Zlatá mládeži? Jen ukažte, jak se umíte brodit blátem. Jsi to, co jíš, tlusťochu! Trpte, maličcí, zpovídejte se z hříchů své televizně reálné touhy! Proto je Miss vždycky jenom jedna. Protože těch dalších dalších devět trpí.
Naše hříchy jsou na televizní obrazovce v reality show potrestány v postavách našich televizních avatarů a my pak můžeme klidně spát – abychom se druhý den ráno vrhli na svá stará neřádstva. „Dobrota člověka je obnovena,“ píše se v článku, „svět je znovu v rovnováze“...
… až do příští epizody Výměny manželek.
PS: Pranýře. Tahle země potřebuje pranýře.
