Totalitní zločiny faktem i beletrií
Násilí a zločiny komunismu a za komunismu se budou zkoumat ještě dlouho. Jak vědecky, jako to dělá Ústav pro studium totalitních režimů - nově publikací o státní hranici -, tak umělecky. Jako třeba Dominik Dán s Rudým kapitánem.
Rudý kapitán
V kostelníkově lebce je totiž zatlučen hřebík – a ten se tam jistě nedostal náhodou. Tady začíná práce pro začínajícího detektiva z oddělení vražd Richarda Krauze a jeho staršího kolegu Eduarda Burgera, kteří záhy dospějí k závěru, že o odhalení opravdové příčiny kostelníkovy smrti nestojí ani vyšší místa, ale kupodivu ani církev. Při pátrání po tajemné minulosti se oba detektivové mimoděk dostanou na stopu největší záhady, jakou kdy jejich oddělení muselo řešit.
„Vražda je promlčená až po dvaceti letech, do tý doby je pro nás všechno živý,“ říká ústřední postava detektivky Krauz a zarputile se pouští do objasňování tajemné vraždy. Na základě Dánovy knihy vznikla rovněž česko-slovensko-polská filmová koprodukce. Fotografie z tohoto snímku tvoří obrazový doprovod publikace.
Železná opona v Československu
Není to první práce tohoto druhu. Již před deseti lety vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) publikaci Martina Pulce Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek: Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1948–1989. Autorská dvojice Tereza Mašková–Vojtěch Ripka se neomezila na neklidnou hranici ryze v Československu, ale všímá si také situace u jeho tehdejších sousedů: v Německé demokratické republice, kde se zejména berlínská zeď, postavená v srpnu 1961, stala nadlouho doslova symbolem bipolárně rozděleného světa, a v Maďarsku, kde je ovšem výzkum zabývající se oběťmi železné opony na rozdíl od bádání ve Spolkové a České republice teprve v plenkách.
Není tajemstvím, že nejžhavější období na československé západní a jižní státní hranici připadlo na konec čtyřicátých a první polovinu padesátých let, kdy studená válka reálně hrozila přerůst v horkou. V autory zkoumaném období jedenačtyřiceti let na našich hranicích zahynulo nejvíce osob v roce 1951 – 29 –, v letech 1967 až 1969 to bylo jen po dvou a v období perestrojky (v letech 1987 až 1988) nepřišla o život už ani jedna. Mašková s Ripkou uvádějí celkem 276 osob usmrcených na hranicích s tím, že jejich celkový počet bude pravděpodobně vyšší, poněvadž archiválie z počátku zkoumané periody jsou nepřesné a neúplné.
Podle státní příslušnosti zahynulo na hranicích 146 občanů Československa, 23 Polska, 10 NDR, šest SRN, pět Rakouska, čtyři Maďarska, čtyři Německa (do roku 1949), šest jiné státní příslušnosti a u 62 zůstala neurčena.
Leckoho možná překvapí tvrzení Prokopa Tomka, že v inkriminovaném období zemřelo rovněž nejméně 584 vojáků Pohraniční stráže (ÚDV jich uvádí mnohem méně: asi čtyři sta; naopak se vyskytují i vyšší čísla než Tomkova – až 654 usmrcených). Zde je však nezbytné učinit vysvětlující poznámku. Z tohoto počtu, jenž více než dvojnásobně převyšuje počet usmrcených obětí železné opony, připadá pouze jedenáct na pohraničníky zabité narušiteli státní hranice, kdežto 185 spáchalo sebevraždu, úrazy a nehody si vyžádaly 243 životů, vzájemné postřelení 39 a manipulace s ženijními prostředky (tedy úrazy způsobené elektrickým proudem, výbuchy min apod.) 47. To staví do poněkud jiného světla klaďasy z propagandistických filmů nasazující vlastní životy v boji s agenty a vnitřními nepřáteli.
Pád železné opony a možnost volně cestovat se staly bezesporu jedním z největších výdobytků polistopadové změny režimu. Hranice omotané ostnatým drátem a střežené zarputile se tvářícími samopalníky se psy naštěstí už můžeme vidět jen v dobových snímcích. Nicméně v souvislosti s nekončící uprchlickou krizí, jež bez nadsázky hrozí rozvrátit dosavadní způsob života, bezpečnost a společenský řád nejdotčenějších evropských zemí, se vnucuje neodbytná obava, zdali ještě někdy relikty minulosti v podobě Pohraniční stráže nepřijdou k duhu. Pravda, ostnatý drát a strážní věže by patrně nahradily drony.
