Když někoho zabiješ, musíš říct hlášku
Oblíbený videoklip dnešních dní shrnuje stovku filmových zabití, následovaných hrdinskou hláškou. Frajerské komentování smrti nenáviděného soka je kategorií s mnoha vlastními specifiky a ačkoliv je přežité o celé eóny, řekne taková hláška o lidstvu víc než tisíc slov.
Jako by nestačilo, že člověka někdo zabije, ještě si u toho musí poslechnout vtipnou hlášku na svou osobu – čehož největší tragédie spočívá v tom, že už na to nemůže zvesela odpovědět bryskním slovním protiútokem, protože je prostě mrtvý a na plátně jedou titulky. Americká akční estetika je nesmlouvavá: nejde o to dosáhnout zadostiučinění jen bezcitnou popravou nepřítele; nezbytné je ještě ješitně se zahojit na jeho rozsekané, rozstřílené, rozemleté mrtvole.
„Ty noviny dneska tisknou všechno!“ praví James Bond, když vhodí chlapa do rotačky a jeho krev udělá z titulních stránek tištěných novin krvavou tapisérii. „Nebuďte mého přítele, je na smrt unavený,“ oznámí Arnold Schwarzenegger letušce ohledně chladnoucí mrtvoly, které právě zlomil vaz. „Jez víc zeleniny,“ poradí Clive Owen sokovi poté, co mu vrazí do zubů mrkev a třískne do ní pěstí tak, aby mu prorazila mozek a vylezla týlem hlavy jako v drsnější epizodě Bugse Bunnyho.
Videoklip se 100 největšími hláškami po zabití, který se v tuto chvíli dočkává velké obliby na YouTube, s názvem „100 Greatest One-Liners: After the Kill“, publikovala tvůrčí skupina Burger Fiction jako duševní sequel svého předcházejícího počinu „100 Greatest One-Liners: Before the Kill“, který pro změnu shrnuje hlášky předcházející tomu, když někoho přejedete parním válcem. „Dneska nemůžeš někoho tak zabít, musíš říct hlášku,“ jak se říká v Posledním skautovi, „třeba když ho praštíš surfovým prknem, musíš říct – jdem surfovat, vole.“
Kánon filmové hlášky („one-liner“) má kromě hlášky před zabitím a hlášky po zabití ještě několik dalších smrtících podkategorií. Velký přehled filmových kánonů tvtropes.com vypočítává také hlášku tváří v tvář letící kulce („facing the bullets one-liner“, kterou se hrdina vysměje samotné smrti a pak se nechá rozstřílet na cedník), předmasakrální hlášku („pre-asskicking one-liner“, což je takové to „Hulk angry!“, předcházející strašlivému výprasku) i hlášku z čistého nebe („wham line“, která se týká obecně i nemasakrálního přehození výhybky celé situace).
Samotná předzabíjecí hláška se jmenuje „pre-mortem one-liner¨“ a v době své největší slávy měla své slavné mesiáše (jako je scénárista Shane Black) i evangelizátory (Bruce Willis, Arnold Schwarzenegger, jakýkoliv James Bond). „Když zabíjíš svého nepřítele, musíš se mu podívat do očí, aby věděl, že jsi to ty, kdo ho umlátil k smrti! Taky ti to dá možnost přijít s fakt vypiplanou hláškou. Třeba – doufám, že máš s sebou šrajtofli, protože nájem v pekle se platí dopředu!“ jak praví Sarge v Red vs. Blue.
Příbuzná hláška po zabití, na níž pěje ódu aktuální videoklip, je pro změnu „post-mortem one-liner“ a kromě pobavení publika má v podstatě stejný význam, jako když mrtvole plivnete do ksichtu. Nevím, kolik jste osobně třeba vy zabili lidí, ale jistě znáte takový ten divný pocit, když někomu vmetete do očí předzabíjecí hlášku, on vám ji v posledním výdechu setře a odejde do věčných lovišť. To přece nejde, takhle vyhrál! Pak vám nezbude než ho vykopat z hrobu, v pokračování o oživlých mrtvých mu rozflákat hlavu rýčem a teprve poté mít poslední slovo – hláškou po zabití, na kterou vám už nemůže říct ani fík. Pokud tedy nemá v rukávu scénu po titulkách.
„Upusť páru, Bennete!“ zahlásí Arnold, když protivníka propíchne trubkou a z té se vyvalí horký dým. „Chce vyjednávat ještě někdo další?“ praví Bruce Willis poté, co mimozemšťanovi prostřelí tu jeho olezlou mimozemskou palici. A když hodí James Bond chlápka do akvária se žraloky, nemůže jinak než utrousit: „Bon apetit.“
Dobře, že tu ty hlášky po zabití jsou. Dávají nám jasnou zprávu o tom, jak ješitné, lidsky malé a pomstychtivé parchanty v sobě jako publikum máme. Tolik bažíme po zadostiučinění a zchlazení našich sálajících emocionálních jizev, že zabití nepřítele je jen pouhé podání na smeč jeho definitivní potupy. Na druhou stranu, lidský život je přeceňován. A hlášky z akčních filmů přelomu tisíciletí jsou pořád větší umění než stírací hlášky politiků v parlamentu a na Hradě, vedené stejnými ublíženými pohnutkami nesmiřitelné lidské umrněnosti.
