Hluboce zneklidňující videoklipy „Briana“ pějí hymnus syntetické zrůdnosti
Brian je experimentálně elektronický hudebník z New Yorku (asi), který na svém facebookovém profilu publikuje věci jako animované vyprávění o pidilidičkách utíkajících ze zadnice jednoho zrůdného obra s mnohočetnou čelistí do zadnice druhého. Sledování jeho youtubového kanálu není o nic pohodlnější.
Ať už jdete na Brianův Facebook, na jeho bandcampový hudební profil, youtubový kanál nesoucí jméno bbbbbbbbrrian, nebo na jeho osobní stránku s bezkonkurenčním názvem brianbrianbrianbrian.com, nečeká vás nic než mozek pokrucující, žaludek obracející, zdravý rozum relativizující trojrozměrná modelace, která se pohybuje na rozmezí drogové halucinace, duševní poruchy a supermoderního umění.
Videoklip o zvláštním plešatém a nahatém paňákovi, který vypije šťávu z obří modré jahody a pak je sám použit jako jako pytlík jahodové limonády, je jedna věc. Druhá věc ale je, že to celé je doprovozené celkem epickou syntetizátorovou muzikou a drží to tvar s ostatními Brianovými výtvory. Pokud jde tedy o jednoho člověka. Podobně jako u Shakespeara evokuje rozsah Brianova umění představu o mnoha tvůrcích, přikovaných za nohu ve sklepení nějakého blázince, kde do nich perou drogy a to, co z nich vypadne, pak publikují na Youtube.
Podíváte-li se ale na dva videoklipy, které se nacházejí na Brianově youtubovém kanálu, dojdete přece jen k závěru, že tohle celé je součástí příběhu jednoho tvůrce, který ví přesně, co dělá. Když je zrovna při smyslech. A doufáte jen, že ho nikdy nepotkáte v nějaké temné uličce své vlastní mysli. A že vás tam nechytne za nohu. Protože odtud by už asi cesta zpátky nevedla.
Cesty, které volíme (Bludiště)
Jsou dva, ale nejsou samojediní. Uvnitř jejich poloprůhledných tělesných schránek se v příběhu Paths We Take (The Maze) rozvíjí potenciál mnoha dalších podob, k nahlédnutí skrze povolující rysy tváří.
Koutky jejich očí je vidět do hlubin jejich těl; skrývá se v nich prázdnota, nebo tisíce světů? Otázka zůstává viset nad jejich průhlednými mozky, když se k sobě přibližují v osamělém domě a ještě jednou se objímají – jejich ruce přitom prolínají jejich torzy v definitivním důkazu jejich nekonkrétnosti.
Náhle vidíme jeho, jak utíká – opustil bezpečí uzavřeného domu a utíká bludištěm, evokujícím jakousi digitální verzi toho z Kingova románu Shining. Utíká – a zatímco ona zůstává v neměnné formě uvnitř domu, jeho podoba se začíná rozpadat. Můžete se na to dívat jako na experiment s pokročilou grafickou kartou; nebo jako na podobenství života. „Opusťte zónu své pohodlnosti!“ radí se v motivačních řečech tomu, kdo chce v životě zakusit víc než jen svůj kariérní postup. „Pokud se vrátíš,“ říká Gandalf Bilbovi ve filmu Hobit, „nebudeš už jako dřív“. A hrdina Brianova klipu Cesty, které volíme, během své cesty bludištěm „jako dřív“ být přestává.
Jeho tělo se deformuje, rozšiřuje se a smršťuje, jeho tvář se protahuje do munchovského výkřiku, aby jen o něco (nebo celé roky?) později získala kónický tvar a jeho ústa se zkrabatila do výkřiku němé hrůzy. Nakonec už pozbývá veškerých rysů člověka. Nečekaně se pak vracíme do bezpečí domu, odkud na svou cestu vyrazil. Jeho souputnice zde vzpomíná nad fotografiemi na „fázi nula“, v níž byl jeho tvar ještě lidský. Teď bude muset podstoupit stejnou cestu ona – a vyběhne z domu do bludiště na svou životní cestu, kterou bude i ona nezvratně proměněna.
Ukolébavka
Deformace, transformace, znovuzrození. Ukolébavka (Lullaby), následující na Brianově kanálu po Cestách, které volíme (Paths We Take), potvrzuje cestu předcházejícím bludištěm coby metaforu proměny, k níž člověka (nebo humanoidní bytost na planetě syntetických snů) promění vztah – a zplození dítěte. Dítě, kterému Brian v ukolébavce hraje písničku na dobrou hroznou noc, sní o moři s neproniknutelnou hladinou – po níž se trhavě pohybuje jakýsi odkaz věcí příštích – spasmatická, nekonkrétní, přelévající se bytost: je tohle svět, do kterého jsem byl vržen? Jsou tohle cesty, které budu muset podniknout, aniž bych se o to někoho prosil?
Když dítě otevře oči, vidí stát nad svou kolébkou hrdiny předcházejícího děje. Všechno dobře dopadlo. Potenciál všeho dobrého i strašného byl z reality láskyplného vztahu dřívějších protagonistů přelit do jeho hlavy. Jen co z kolébky vyleze, bude to ono, kdo bude muset zvolit své cesty – a svou vlastní, transformační / deformační cestu syntetickým bludištěm.
A na dobrou noc si můžete zahrát z Brianova SoundCloudu.
