Pět let ve stopách rebelujícího závodníka aneb jak se točil dokument skoro zadarmo
Jedním z nejúspěšnějších maďarských dokumentů posledních let je snímek Gábora Hörchera s názvem Drifter, který již posbíral řadu prestižních ocenění včetně ceny z největšího dokumentárního festivalu IDFA v Amsterdamu. Snímek o rebelujícím teenagerovi Ricsim, který hodlá závodit v místní rallye, i když nemá řidičák ani funkční auto, vznikal téměř pět let.
Letos je k vidění na různých netradičních místech po celém Česku a v dalších šesti zemích v rámci projektu KineDok organizovaného Institutem dokumentárního filmu, který také film podpořil. S režisérem Gáborem Hörcherem jsem si o vzniku filmu povídal po skypu zrovna ve chvíli, kdy jel na návštěvu za Ricsim.
Na rozdíl od většiny dokumentaristů jste neabsolvoval tradiční filmovou školu, ale studoval jste psychologii, práva a pak jste nějaký čas i vyučoval na univerzitě v Kambodži.Daly vám tyto zkušenosti jako dokumentárnímu tvůrci více než filmové školy?
Nevím, jestli mi daly více nebo méně, ale rozhodně mi daly něco jiného a jsem za to moc rád. Po návratu z Kambodži jsem ale také navštěvoval různé filmové kurzy, takže jsem vděčný za oba druhy zkušeností, jak životní, tak ty filmové. Myslím, že pro dokumentaristu je důležité pochopit fungování filmového jazyka.
Jak jste se poprvé seznámil s hlavní postavou filmu?
Zhruba před šesti lety jsem pracoval na krátkém hraném filmu a zároveň jsem chtěl točit také dokument, takže jsem hledal nápady. A můj kamarád mi doporučil právě Ricsiho, kterého poznal, když před 15 lety v jeho vesnici vedl prázdninový tábor pro děti. Od té doby mu Ricsi občas poslal přes Facebook pozdrav a mimo jiné mu psal, že by v jejich vesnici rádi uspořádali automobilový závod a jestli neví, jak na to. Tak jsme se domluvili, že se tam zajedeme podívat, a tím to celé začalo.
Co vás přesvědčilo, že Ricsi je ta správná a nosná postava pro celovečerní dokumentární film?
Nejdřív jsme tam přijeli a během dvou dní jen natáčeli, abychom měli dostatek materiálu k sestříhání malé ukázky, která se mi nakonec moc líbila. Sálal z ní entusiasmus a přišla mi velmi živá. Ukázal jsem ji několika lidem a vypravil se s ní na sarajevský filmový festival, kde sklidila dobré ohlasy. Důležitá byla pro film také kladná odezva z jedné britské nadace, kde se po zhlédnutí traileru rozhodli na snímku podílet. Pro první roky natáčení ale byla klíčová koprodukční cena od Robert Bosch Stiftung z roku 2011 spojená s grantem na 69 500 eur, která projekt hodně nakopla a umožnila nám první tři roky natáčet bez větších finančních problémů.
Nakonec vám trvalo téměř pět let, než jste film dokončil. Proč tak dlouho?
Jedním z důvodů byla skutečnost, že jsme během té doby natáčeli také krátký hraný film, v němž vystupují stejní lidé jako v Drifterovi včetně Ricsiho. A proč to celé trvalo tak dlouho? Když chcete natočit film ze života a vaše téma není přesně časově ohraničeno nějakou konkrétní událostí, prostě to takovou dobu zabere. Pokud tedy nemáte super štěstí. Ale i pokud ho máte, stejně musíte často čekat na ty nejvhodnější chvíle, kdy správně propojíte strukturu příběhu se všemi životními peripetiemi vaší postavy. Film jsme původně začali stříhat už po třech letech natáčení. Najednou se ale ukázalo, že Ricsiho přítelkyně je těhotná, takže život hlavní postavy nabral nový směr a my chtěli být samozřejmě s kamerou u toho, takže se nám rázem natáčení a pak i stříhání prodloužilo o další rok a půl.
Věděl jsem, že v mém dokumentu nechci žádné rozhovory, v nichž bych zjišťoval, co zde proběhlo minulý týden, a ani jsem zde nechtěl žádné inscenované momenty. Chtěl jsem hlavně co nejautentičtěji zachytit život Ricsiho a jeho rodiny, proto jsem u nich i přespával a během tří let jsem v průběhu každého týdne strávil většinou tak dva až tři dny natáčením.
V příběhu Ricsiho divák narazí na řadu univerzálních životních témat - různé podoby dospívání, sen, co vypadá nesplnitelně, snaha vymanit se z rodičovské autority... Co byste si přál, aby si z vašeho filmu odnesli diváci?
To už samozřejmě nechávám na nich, myslím, že všechna zásadní témata mého filmu jste vyjmenoval, jen bych k nim asi ještě přidal komplikovanost vztahu mezi otcem a synem.
Jste s Ricsim stále v kontaktu? Co teď dělá?
Ve skutečnosti za ním právě teď jedu na návštěvu do jeho vesnice. Má se dobře, právě se vrátil z Itálie, kde měl nějaké pracovní povinnosti. Má také novou přítelkyni, s níž je prý velmi šťastný.
V návaznosti na vaše studia psychologie by mě zajímalo, zda jste necítil, že během těch pěti let pomohla vaše kamera hlavním protagonistům v lepším pochopení vzájemných vztahů? Zda jim neposloužila jako užitečné zrcadlo?
Ze začátku to možná tak chvíli fungovalo, ale já tam strávil tolik času, že si na mě postupně natolik zvykli, že už kameru vůbec nevnímali. Navíc si nebyli vůbec jistí, že z natáčení někdy vznikne film, takže se chovali naprosto přirozeně a nepřišlo mi, že by kvůli mé přítomnosti nějak korigovali své chování či vzájemné vztahy.
Jak složité je získat v Maďarsku dostatek financí na dokumentární film?
Pro začínajícího tvůrce je to téměř nemožné. Když jsem navíc začal v roce 2010 natáčet, vinou špatného hospodaření přišel maďarský filmový průmysl během několika let o 20 miliónů eur. Dost to zavánělo pochybnými finančními transakcemi, ale nakonec za to nebyl ani nikdo potrestán. K tomu se přidala ještě finanční krize a výsledkem bylo, že se skoro na tři roky u nás téměř zastavil filmový průmysl. V této situaci tak pro mě jako pro začátečníka bez filmových škol bylo zhola nemožné získat v Maďarsku jakoukoli finanční podporu. Proto jsem se také rozhodl pro dokument, ke kterému jsem na rozdíl od hraného filmu nepotřeboval početný filmový štáb, nemusel jsem platit herce, většinu věcí jsem si mohl zařídit sám; celkové náklady jsou tak nesrovnatelně nižší.
Nerozhodl se Maďarský národní filmový fond podpořit váš dokument aspoň zpětně, když viděl, jak je úspěšný?
Naštěstí ano. Domácí finanční podpory jsme se dočkali až loni, kdy už byl snímek dávno dokončený a získali jsme s ním ocenění na festivalu IDFA a na několika dalších filmových festivalech. Obrátili jsme se tedy znovu na Maďarský národní filmový fond, a když viděli, jaké už máme s filmem úspěchy a že se zde otevírá možnost domácí kinodistribuce, konečně nám přispěli. Měli jsme z toho obrovskou radost, protože jsme za poslední dva roky natáčení byli ve velkých dluzích, ať už za práci ve střižně, nebo při postprodukci.
Nejbližší projekce oceňovaného snímku Drifter proběhnou v rámci projektu KineDok v ČR 4. 5. vLiberci, 19. 5. veVeselí nad Moravou, 21. 5. vBrně a 5. 6. v Orlové – Lutyni.
