Recenze: Michal Ambrož s Davidem Kollerem nově vstupují do stejné řeky – 70 %
Dlouholetý frontman kapely Hudba Praha na albu Srdeční příběh bilancuje pozdním sběrem svou plodnou autorskou dráhu. Namísto nudného „best of“ souhrnu již vydaných nahrávek však nabízí nadčasovou porci nově nahraných písniček v občerstvující produkci svého kolegy Davida Kollera.
Jasná páka a její volné pokračování Hudba Praha patří k legendám tuzemské rockové scény, a to rozhodně nikoli jen kvůli více než třem desetiletím, kdy je bylo možné na klubových a festivalových pódiích potkávat. Nedávná kauza rozkolu Michala Ambrože s bývalými spoluhráči sice udělala na tváři oné legendy pořádnou šmouhu, ale přesto se nic nemění na tom, že Ambrožův autorský potenciál i po letech zůstává zbytečně ve stínu. A připomenout to může právě jeho úplně první sólové album, na které si musel počkat až do pozdního věku.
Skutečnost, že pro ten účel nezvolil nové skladby, ale sáhl po již osvědčených, by v tom neměla být matoucí. Je tu totiž hned několik — a vůbec ne nepodstatných — novinek. Tou asi nejdůležitější je, že všechny vybrané skladby dostaly novou zvukovou i aranžérskou podobu. Někde se tak dostávají až někam na úroveň coververzí sebe samých, jinde se původní podobě sice tolik nevzdalují, avšak díky produkčním možnostem i přizvaným muzikantům vůbec neznějí jako vzpomínka, ale spíše jako zcela současný pohled na tentýž materiál. A v době, kdy není ničím výjimečným retropřístup, kdy kapely dvacetiletých mladíků čerpají ze zvuku svých předchůdců ze šedesátých a sedmdesátých let, jde vlastně pozoruhodně o úplně opačnou cestu.
Dalším poměrně zásadním rozdílem je pak rozhodnutí, že Michal Ambrož, dlouhá léta vnímaný jako „zpívající kytarista“, tady svůj Telecaster (případně „Esgéčko“) odložil a snad poprvé v životě se prezentuje jen jako sólový zpěvák. U toho je dobré připomenout, že šestistrunný nástroj nikdy neměl jen na pouhý doprovod, po instrumentální stránce vždy patřil k těm zručnějším, a svého času i hru na kytaru vyučoval mladé muzikanty. Jenže právě to, že ji tentokrát v rukou nemá, mu dovoluje nalézat úplně nové hlasové polohy a mnohem více se soustředit na vlastní pěveckou interpretaci.
Přestože jde o bilanční ohlédnutí, záměrně nebyly zvoleny již téměř zlidovělé skladby, jako Máma, táta či Špinavý záda, ale spíš jen opravdovým příznivcům dosud známé, i když melodicky i textově silné písně. Michal Ambrož až na výjimky nikdy nepsal vyložené protestsongy (paradoxní výjimkou je slavná Pal vocuď hajzle!). A jestliže jeho nejpřirozenější polohou jako textaře je melancholický smutek, ztráta iluzí a nezastírané znechucení nad něčím, co „je špatně“ bez ohledu na to, kdo to způsobil, pak není divu, že verše, jež dobře odrážely normalizační šeď (Povolení, Je to zlý), mají svou platnost i dnes, bez ohledu na režim.
Výběr ovšem neopomíjí další Ambrožovu schopnost — uvěřitelně a neotřele zpracovat věčné téma love-songů, zpracovaných příběhů, které nedávají spát už mnoha generacím, a bylo by zoufale naivní se tvářit či domnívat, že se týkají jen teenagerů. Právě titulní Srdeční příběh nebo z repertoáru kapely Divoký srdce vyjmutá hitovka Vrať se zpátky jsou toho důkazem. A své místo na desce určitě má i Kajuvej, vypořádávající se s autorovým dlouholetým kladným vztahem jak k Indiánům, tak ke kouření konopí.
Přestože hlavní síla Ambrožových skladeb byla vždy v textech, album je dobrým důkazem, jak nápadité, působivé a nepodbízivé melodie z něj celá ta léta vypadávaly. A pokud se producent David Koller nechal slyšet, že mnohé z vybraných písní „jsou pro něj hity, i když nebyly v hitparádách“, tak rozhodně nepřehání. Ambrož „umí“ jak rockovou vypalovačku, tak sladkobolnou melancholii s popovým potenciálem.
Právě v popovém potenciálu ale tkví snad jediný háček nahrávky. V nových aranžmá byla značně obroušena syrovost, dobře dvě třetiny písniček by obratem mohly zaznít v libovolném rádiu, aniž by tam nějak provokativně čněly. Ambrož zpívá měkce, zamyšleně i procítěně a kupříkladu ornamenty saxofonových výplní i klávesové linky v Kajuvej posouvají původní rockové písničkářství až někam k pop-jazzu.
Tam, kde se objeví větší energičnost, funguje deska výrazně lépe. Jedním z nejsilnějších momentů je tak hybný duet s Davidem Kollerem ve Skoro bez sebe, kde kytara připomene, kterak Johnny Cash přepracoval Personal Jesus od Depeche Mode. A je to právě zvuk, mnohem hravější a nápaditější, jenž album nejvýrazněji odlišuje od letitých desek Hudby Praha. Současná a poučená produkce, která ale zároveň zpěváka netlačí do prostředí, jež by mu bylo cizí. Tedy například do obklopení elektronikou.
Michal Ambrož s Davidem Kollerem natočili zvukově neodfláknutou, vyrovnanou desku, jež se nebojí mainstreamu a ani trochu nezavání zahořklostí, jakou trpí někteří Ambrožovi vrstevníci. Je nepřekvapivě cílená na konzervativnější posluchače, ale i těm mladším by nemělo uniknout, jak se jí skvěle daří pohrávat s náladami a připomínat autorskou výjimečnost svého interpreta i vizionářství jeho už obvykle letitých textů.
Pro všechny příznivce pak jistě bude nezanedbatelná informace, že skladby v této podobě nezůstanou jen a pouze na tomto albu, ale v nových verzích a v podání formace s názvem Michal Ambrož & Hudba Praha budou znít i na koncertech. Premiéra je připravena pro červnový festival Metronome. Ve zpěvákově početném doprovodu se na pódiu objeví například i renomovaní jazzoví muzikanti, jako baskytarista Jakub Vejnar, klávesista Matěj Belko, saxofonista Jakub Doležal nebo vokalistka Markéta Foukalová.
