Silný příběh boxerské mistryně Evropy z Ceauşeskova sirotčince. Přesto není slavná, říká dokumentarista
Pohádkovější příběh by člověk nevymyslel. Drobná dívka s klučičím vzezřením jménem Steluta Duţăová se snaží přežít každodenní šikanu v drsném prostředí rumunského sirotčince ještě za Ceauşeskova režimu. I přes svou malou postavu se ve 20 letech rozhodne začít boxovat a pod vedením adoptivního otce a trenéra v jedné osobě se postupně vypracuje až na mistryni Evropy.
Její příběh naštěstí nezaujal jen rumunská bulvární média, ale i dvojici mladých dokumentaristů. Mihai Dragolea a Radu Mocanu o dívce s přiléhavou přezdívkou Pitbull natočili úspěšný dokument Zlatý robot, který je možné vidět v rámci projektu KineDok na netradičních místech po celém Česku.
Hlavním impulsem k natočení snímku byla únava z rutinní práce pro televizi, kterou Mihai Dragolea a Radu Mocanu už nějaký čas pociťovali. Vysvobozením z tohoto stavu se pro ně v profesní rovině měl stát vlastní autorský dokument. A nakonec také stal. Snímek Zlatý robot, podpořený Institutem dokumentárního filmu, získal na bukurešťském festivalu Docuart hlavní cenu a nyní putuje v rámci projektu KineDok po netradičních místech celkem v sedmi zemích, kde má už teď naplánováno přes tři desítky projekcí. O filmu jsem si povídal s Radu Mocanem.
Jak jste hledali hlavní postavu vašeho prvního společného dokumentu?
Hledali jsme téma pro film a dostali se shodou okolností do boxerské tělocvičny, kde jsme narazili na Stelutu. Musím říci, že to bylo celé vlastně úplná náhoda. Sice jsme měli nějakou představu o možném natočení několika krátkých filmů s tematikou žen ve sportu, ale když jsme potkali Stelutu, viděli jsme v jejím příběhu potenciál na celovečerní dokument. Oblíbili jsme si ji jako člověka a její příběh nám přišel velmi inspirativní. Myšlenka natočit o ní film a vyprávět její silný příběh v osobní rovině se nám hodně zalíbila.
Jak slavná je Steluta v Rumunsku? Je tam známější spíše díky životnímu příběhu, anebo zásluhou sportovních úspěchů?
V rumunské televizi běželo několik publicistických pořadů seznamujících diváky s jejím osudem, ale všechny jen využily její smutnou minulost. O článcích v novinách platí totéž. Sportovně zaměřená média se sice více soustředila na její boxerské úspěchy, ale dokonce i zde se našel prostor pro zdůraznění melodramatických souvislostí jejího úspěchu. Obecně bych netvrdil, že je Steluta v Rumunsku slavná, maximálně tak ve městě, kde žije. Tam ji zná hodně lidí.
Ve filmu jste použili i ukázky zmíněných televizních pořadů se Stelutou v hlavní roli. Nezměnila ji tato popularita nějak? Přece jen jde o dost radikální změnu, dostat se z pozice zneužívaného dítěte ze sirotčince až k účinkování v populárních televizních pořadech…
Nemyslím si, že by ji něco z toho změnilo. Ona stojí oběma nohama na zemi. Její život není jen televizní show, ale mnohem více. Možná může někomu připadat příliš zranitelná, když ji v televizi vidí brečet při vzpomínkách na neradostné dětství, ale ona moc dobře rozumí tomu, co je to televizní show. Někteří reportéři ale podcenili její reakce, jak je ve filmu vidět. Já prostě miluji momenty, kdy na některé otázky novinářům odpoví sarkasticky. Viděl jsem s ní jeden rozhovor, kdy jí novinář pokládal opravdu stupidní otázky, ale ona mu na ně dokázala vždy vhodně odpovědět. Podle mě mu jednoznačně zachránila jeho nepovedený rozhovor.
V jaké smyslu byla pro vás Steluta největší inspirací?
V našem životě jsou chvíle, kdy si myslíme, že zažíváme opravdu špatné časy. Když ale znáte příběh Steluty, máte možnost tuto perspektivu přehodnotit. Ona zažila dobu, kdy proti ní stálo úplně všechno, především v souvislosti s jejím neradostným dětstvím v sirotčinci. Navzdory tomu všemu je ale optimistickou a radostnou bytostí, která se směje často a ráda. Přitom všechny její problémy nejsou zdaleka vyřešeny, stále má před sebou překážky, jež musí překonat.
Jak se vám s ní pracovalo? Nevadila jí vaše kamera třeba v momentech, kdy se potřebovala soustředit na nadcházející zápas?
Respektovali jsme její pracovní rutinu. Když jsme cítili, že už zde není prostor na natáčení, jednoduše jsme kameru vypnuli a šli se třeba projít. Dali jsme jí tolik prostoru, aby se cítila pohodlně, což bylo velmi důležité. Věděli jsme, že je pro ni trénink mnohem důležitější než být součástí nějakého dokumentu. A tak jsme natáčeli více než rok a půl. Může se to zdát hodně, ale není. Aby si postavy na kameru zvykly a byly schopné reagovat zcela přirozeně, museli jsme s nimi strávit dostatečné množství času.
Na příběhu Steluty je možné najít řadu inspirativních témat. Co byste rád, aby si diváci z vašeho filmu odnesli?
Co si z našeho filmu odnesou diváci, nechám na nich. My jsme se rozhodli náš příběh vyprávět tak přímo a jednoduše, jak to jen šlo. Nemáme ve filmu žádný voice over ani postavu, která by diváka nějak směřovala, není to potřeba. Naše role je vyprávět příběh, co si o něm myslet, už necháváme na divácích. To je podle mě „upřímná filmařina“; natáčení filmů by mělo být upřímné.
Steluta se ve filmu přiznává, že jejím snem je pořídit si vlastní byt, a doufá, že jí medaile z evropských a světových šampionátů pomohou tento sen splnit. Podařilo se jí to?
Bohužel ještě ne. Momentálně se připravuje na další turnaj a kvůli zranění kolena prožívá těžší období. Doufáme, že se dá brzy dohromady a vyhraje ve své kategorii světový titul.
Jak složité je získat v Rumunsku finance na dokumentární film a jak se vám to podařilo v případě vašeho debutu?
Vzhledem k tomu, že šlo o náš první dokumentární projekt, tak bylo složité někoho přesvědčit, aby náš film podpořil. Chtěli jsme si ale dokázat, že to zvládneme i bez cizí pomoci, takže jsme náklady hradili z vlastních peněz vydělaných v televizi. Založil jsem si v bance úvěr, koupil kameru a zvukové vybavení; třeba s mikrofonem jsme trochu improvizovali. Tedy po pravdě, improvizovali jsme hodně. Za Stelutou jsme dojížděli autobusem stejně jako na turnaje. Abych byl upřímný, nechtěl bych něco podobného opakovat při natáčení dalšího filmu. Ale i nadále zůstáváme v kategorii nezávislých filmařů.
Váš snímek se stal součástí letošního ročníku projektu KineDok, spočívajícího v projekcích autorských dokumentů na netradičních místech celkem v sedmi zemích. Jak tento projekt vnímáte?
Jsem velmi vděčný, že je náš film jeho součástí. Myslím, že jde o odvážnou iniciativu, jež nabízí dokumentaristům a divákům možnost setkání. Navíc v Rumunsku nemáme moc kinosálů. Po tragickém říjnovém požáru musela některá kina v Bukurešti z bezpečnostních důvodů zavřít. V jiných místech je situace ještě horší, řada kin byla opuštěna a v některých větších městech lidé nemají vůbec šanci zajít se podívat na film. Dokumentaristům tak moc možností nezbývá, akorát filmové festivaly a projekty jako KineDok. Absolvovali jsme s Mihaiem už několik debat po projekcích našeho filmu a měli možnost setkat se s diváky, což bylo skvělé. Projekce našeho filmu ale často probíhají i ve všedních dnech, takže se kvůli naší práci bohužel nemůžeme zúčastnit všech.
Nejbližší projekce oceňovaného snímku Zlatý robot proběhnou v rámci projektu KineDok v ČR 15. 9. ve Veselí nad Moravou a 16. 11. v Liberci.
