Po stopách ruských dětí srpna i islámských mírumilovných chalífů
Vyšel výborný román mapující tragické dějiny Sovětského svazu i nástup někdejšího agenta KGB Putina k moci. A italský medievalista se pokouší odpovědět na otázky spjaté s migrantskou krizí a vražednými atentáty muslimských fanatiků.
Sergej Lebeděv:Děti srpna
Na rozdíl od černihivského rodáka Rybakova, čerpajícího látku pro svůj román v epoše stalinismu, se moskevský rodák Lebeděv, absolvent několika ročníků žurnalistiky a neúspěšný student vícera fakult, při výběru názvu své knihy inspiroval protigorbačovským, dodnes záhadami obestřeným pučem konzervativních struktur z roku 1991. Jeho bleskové zhroucení vyvolalo zejména u mládeže euforii – předčasnou, jak se později ukázalo –, že stržením sochy zakladatele nechvalně proslulé čeky Felixe Dzeržinského zároveň končí epocha poznamenaná milióny zmařených lidských životů, deformovanými charaktery a následky, s nimiž se postsovětské republiky potýkají dodnes.
Poté, co protagonista Dětí srpna dostane babiččin deník, z něhož vyčte rodinnou historii, se vyprávění přesouvá do stalinské minulosti a začíná nabývat kontur politické detektivky. Lebeděv zde v míře vrchovaté zúročil sedmileté působení v geologických expedicích, s nimiž prosmýčil severní Rusko i Střední Asii, stejně jako první výpravy s rodiči-geology.
Lidem, které přitahují tajemné, mnohdy civilizací nepolíbené končiny širé Rusi a rádi rozplétají složité předivo rodinných vztahů i krví potřísněné minulosti bývalé šestiny světa, můžeme Lebeděvův román s klidným svědomím doporučit. A těm, kteří znají jeho předchůdce – Děti Arbatu –, dvojnásob. Tím spíše, že ho brilantně přeložil známý rusista Libor Dvořák.
Franco Cardini:Chalífa a Západ
Autor, jenž je v historii křesťanství zběhlý stejně jako v dějinách islámu, vysvětluje, že mezi vzdělanými chalífy raného středověku a sadistickými zabijáky ovládajícími rozsáhlá území v Iráku, Levantě a nyní už i v Africe je propastný rozdíl. To je sice pravda, nedůvěru převládající části veřejnosti konfrontované se stupňujícími se násilnostmi a diametrálně odlišným hodnotovým žebříčkem kancléřkou Merkelovou pozvaných příchozích to však těžko otupí.
V jednom má Cardini nicméně pravdu: nepromyšlenými invazemi spojenými s odstraňováním nepohodlných režimů a destrukcí celých států, prováděných nejen USA pod vedením levicovými intelektuály tolik zatracovaného George Bushe juniora, ale v případě Libye především Francií a Británií, si Západ sám podrazil stoličku a zadělal tak na nynější kolosální problém, jehož řešení je v nedohlednu. Je třeba podotknout, že autor je stejně jako Bushovi kritici levicově orientován. To by však nemělo pravicově smýšlející čtenáře odrazovat, neboť Cardini se zkrátka vyzná. Jeho kniha určitě nepotěší stoupence jednoznačných soudů, ale lidi zvyklé nad věcmi přemýšlet a hledat odpovědi patrně zaujme.
