Finská prozaička Katja Kettu o porodních bábách a sběratelích dýmek: „Chtěla jsem napsat silnou lovestory…“
Finská spisovatelka, dramatička, scenáristka, animátorka a muzikantka KATJA KETTU (38) se před pár týdny na Světě knihy podepisovala čtenářům do své čerstvé novinky a z jejího nejznámějšího románu, Porodní báby, se předčítalo v rámci Noci literatury. Poslechněte si ukázku z audioknihy a přečtěte část rozhovoru, který vychází 9. června v Reflexu.
Váš pět let starý román Porodní bába nadchl čtenáře i recenzenty mnoha zemí světa, před rokem i Čechy. Co všechno je pravdivé v tomto podivném milostném vztahu jednoduché a ošklivé polní zdravotní sestry a nacistického důstojníka během laponské války?
Takzvané velké dějiny snad sedí do puntíku, pročetla jsem spoustu studií z archeologických výzkumů někdejších německých zajateckých táborů na finském území, prošla národní archivy. Otázka finské kolaborace s nacisty je nesmírně komplikovaná, jakákoli diskuse o ní byla dlouho tabu, podobné pravdy prostě neradi slyšíte. Zejména po válce lidé nechtěli mluvit o vězeňských táborech nebo o tom, že Laponsko, severní část naší země, bylo nacisty okupováno a ke konci války, když jsme podepsali separátní mír s Ruskem, vybombardováno, vypáleno a téměř všichni obyvatelé i jejich milionová stáda vyhnáni. Ženy, které se během války provinily láskou k německým vojákům a odešly s nimi, byly po návratu domů stigmatizovány, internovali je a hrubě s nimi zacházeli. Měla jsem problém najít ty, které by chtěly, byť anonymně, mluvit o svých traumatech. Ovšem jakmile Porodní bába vyšla, spousta lidí se najednou toužila svěřit, nebo dokonce veřejně promluvit. Což je myslím dobře, sdílená bolest je poloviční bolest a i psychologové doporučují vypovídat se, nepohřbívat v sobě minulost.
Příběh Porodní báby prý je i vaší minulostí…
Moje babička se jako ustrašená holka ocitla v srdci ruské fronty a soudě podle jejích dopisů mamince a sestře prožila velkou lásku. Chtěla jsem napsat silnou lovestory, ale hlavně ukázat, co se ve válkách běžně stává ženám a dětem, kteří jsou nejzranitelnější. Když porodní bába poprvé uvidí Johannese, modlí se k Bohu: „Pokud mi dáš tohohle chlapa, už nikdy víc nebudu nic chtít.“ Taková vášeň kdysi potkala i mě, a proto jsem chtěla zobrazit iracionální, šílenou lásku – jak najednou ztrácíte moc nad svým životem nejen vinou války, ale z druhé strany to do vás pere ještě láska. A pozor, nepovažujte ten román za historický. Kdykoli píšete o minulosti, zrcadlí se v ní současnost.
Porodní bába právě vyšla v češtině jako audiokniha. Posloucháte je?
Ty audioknihy jsou čím dál populárnější, viďte? Ale já sama jsem staromódní, radši listuju. Poslouchám je jen v autě a při úklidu, ale samozřejmě se mi líbí ta představa, že nějaký příjemný hlas vypráví příběh jen a jen pro mě – to je asi zjevné ze Sběratele dýmek. Ve Finsku se audioknih nevydává zdaleka tolik jako u vás, máme jen něco málo přes pět milionů obyvatel, takže trh není nijak velký. Ale měli bychom se na ně naučit, kvůli těm dlouhým vzdálenostem a dlouhým zimním večerům.
Loni v září byl do kin uveden film natočený podle Porodní báby. Jaké jsou ohlasy?
Velmi slušné. I mně se líbil, ačkoli v tomhle můžu jen stěží být objektivní. Jen ten konec je až moc hollywoodský, liší se od knihy; moje postavy jsou doufám ambivalentnější. Režisér Antti Jokinen, který ostatně zfilmoval i dobře známý román Očista mojí krajanky Sofi Oksanenové, se do těch postav podle mě až moc zamiloval a dost je přisladil. Pak si dokonce vzal představitelku hlavní role, Kristu Kosonenovou, za ženu a má s ní malé děcko! Tomu se říká zamilovat se do svých postav!
