Hororové jednohubky a srdeční české krajiny
Povídky peruánského neznaboha přinášejí slušnou úrodu strachu z nevelké porce slov. Jiné city a pocity, konkrétně lásku, nostalgii a místy až zklamání a smutek, vyvolají texty více než sedmi desítek osobností o jejich nejoblíbenějším koutu republiky.
„Hororová literatura může být tísnivá, ale nejhorší jsou zneklidňující vzpomínky z dětství.“ Spisovatel, novinář a literární kritik Fernando Iwasaki (*1961) dobře ví, o čem mluví. Dnes sice patří k významným postavám španělské kulturní scény, vyrůstal ovšem v Peru a byly to babiččiny hrůzostrašné historky spolu se zážitky z jejího ponurého domu, co v něm probudilo zájem o nadpřirozeno.
Svazek jeho fantastických mikropovídek nazvaný Pohřební výbavička teď vyšel v českém překladu Lukáše Sirotného a Jana Stříteckého v Nakladatelství Pavel Mervart a přináší stovku převážně hororově laděných próz nevelkého rozsahu. Iwasaki zde navazuje na bohatou tradici hispanoamerické fantastické literatury a na dědictví evropských klasiků příslušného žánru (E. A. Poe, E. T. A. Hoffmann ad.), kteří sehráli významnou roli při jejím formování.
Také v povídkách Pohřební výbavičky se kýžené napětí rodí ze střetu každodenního s nadpřirozeným, na postupné navozování hororové atmosféry tu však není čas a autor se své čtenáře snaží raději šokovat drastičností výjevů nebo překvapivou pointou. V žánrově homogenních mikropovídkách, které již ke konci četby působí trochu jednotvárně, pak nechybí řada tradičních žánrových postav i motivů, počínaje upíry či vlkodlaky a strašidelnými domy konče; zvláštní oblibě se však u peruánského neznaboha těší rozličné formy posmrtného života nebo ženské kláštery.
(Recenze vyšla v Reflexu č. 30/2016)
Že geolog Václav Cílek v české kotlině zná osobně každý šutr, víme ze všech jeho knih, článků a pořadů. Ale který z těch šutrů má nejraději – pískovec, vápenec, nebo žulu? A kde přesně se ty nejmilejší nacházejí? Básník Ludvík Kundera píše o krajině kolem milovaného Kunštátu a o halasovských hořcích, které nakonec hořci nebyly. Ornitolog Karel Hudec třeba o ptactvu Podyjí a o konzumeristické „krajině“ budoucnosti, environmentalistka a socioložka Hana Librová o Malé Hané. Divadelní režisér J. A. Pitínský zase, stejně jako mnozí z třiasedmdesáti autorů vyznání, sebraných v doprovodu fotografií krásných širých rodných lánů do bezmála čtyřsetstránkové publikace Krajiny srdce, ztožňuje krajinu svého srdce s krajinami dětství. Tahle kniha bude poutníkovi a výletníkovi výbornou příručkou a rádcem pro nakládání s prázdninovým Českem. Vydalo ji nakladatelství Novela bohemica u příležitosti třicátého výročí časopisu pro ochranu přírody a krajiny Veronica, kde sebrané články a črty v posledních dvou dekádách vycházely.
