Sebevražedný oddíl je po dlouhé době komiksový film, který se docela povedl
Nejdřív asi to základní. Nečekejte dalšího Batmana. Nečekejte temný film s nějakou snahou o psychologii či komplikovanější příběh. Nečekejte ani Deadpoola – film plný hlášek a zesměšňování superhrdinských klišé. Čekejte... v podstatě takové jen o něco temnější Avengers s méně zajímavými postavami a horším scénářem.
Svižnou oddechovku, která je sice svázaná otěžemi přístupnosti i pro třináctileté caparty, ale na rozdíl od posledních hyperambiciózních malérů typu Supermana aspoň funguje a má rockový drajv. Ano, od režiséra Davida Ayera, který má na triku několik skvělých temných kriminálek (Patrola, Drsný časy, Street Kings) či tankistická Železná srdce, člověk čekal víc než jen funkční akční jízdu, ale vzhledem k minulým filmům DC si i tohle zaslouží ovace vestoje.
Zápletka je v podstatě variací na Tucet špinavců – proti superpadouchům je vytvořen tým složený z komiksových padouchů, u kterých nevadí, když to při akci náhodou schytají. Tedy... padouchů... Film je přístupný i dětem, takže nečekejte, že by ti lidé dělali nějaké fakt špatné věci. Ano, i když ustavičně připomínají, že jsou zlí hoši, tak si dávají zatraceně velký pozor, aby neudělali něco opravdu špatného. Maximálně se na někoho ošklivě podívají. A rozdíl od jejich komiksových verzí se z nich až moc rychle stane funkční tým, který se navzájem tahá z průserů. Dokonce ani nemluví sprostě a obvykle zabíjejí pouze obludy, ze kterých nestříká krev.
S tím se ale muselo u takového spektáklu počítat. A je ke cti Davida Ayera, že se mu tu vyměklost podařilo solidně zamaskovat atmosférickou režií.
Kromě režie stojí film stojí na třech základech.
Prvním základem je Will Smith. Když se všem zrovna nesnaží namluvit, že jeho syn po něm podědil herecký talent, je vážně skvělý. Tady hraje nájemného zabijáka jménem Deadshot, který nemívá ve zvyku minout. Je to týpek, od kterého byste se klidně nechali odprásknout, jak je fajn.
Druhou věcí, na které film stojí, je Harley Quinnová v podání Margot Robbie. Díky ní, to si přiznejme, stojí nejen film. Jo, je šílená a sexy, ale i přes punkovou vizáž v ní zůstává to, co bylo silné v úplně původní Harley – mix nebezpečnosti a zranitelnosti.
A do třetice je to Viola Davis coby Amanda Wallerová. Ne, ta nemá žádné superhrdinské jméno, je to šéfová celé operace a mrcha do morku kostí. Manipuluje, zabíjí...a prochází jí to. Člověk jí věří, že dokáže udržet pod kramflekem skupinu psychopatických padouchů.
Ostatní jsou tam spíš do počtu. Jen jako kulisy či aby posouvali děj od jedné klasické scény k další.
Jelikož je tu spousta postav, hodně času zabere představování a flashbacky. Když na vás ze začátku tvůrci hází jednu postavu za druhou, může to u slabších postav vyvolat až záchvaty paniky. Ale klid. Některé postavy zmizí, některé postavy se obrátí ke zlu, některé jsou čistě jako kulisy... v podstatě je důraz tak na pět postav a to už člověk uhlídá.
Což mi připomíná další sympatickou věc – hudbu. Chvílemi jsem si říkal, jestli není pod Sebevražedným oddílem podepsaný Tarantino, jaký je tu důraz na písničky. Každá z hlavních postav má svůj song, který vás okamžitě uvede do obrazu (Wallerová má samozřejmě Sympathy for Devil). I tohle okamžitě přidává snímku grády.
Co se ale (podle mě) moc nepovedlo, byl Joker. Ten tu vypadá jako začínající gangster po změně pohlaví. Což ale není ani tak problém Jareda Leto, který ho hraje. Joker Heatha Ledgera není uctívaný ani tak kvůli tomu, jak je zahraný, ale spíš kvůli tomu, jaký je. Že z toho člověka přes všechna teatrální gesta cítíte šrotující psychopatický mozek. Že je ustavičně o krok před všemi ostatními. Na něco takového není v Sebevražedném oddílu prostě místo. Tady plní Joker pouze roli milostného objektu Harley Quinnové, a tak to tvůrci dohání vizuálně. Což nestačí.
Tak třeba někdy příště – určitě ho nevidíme naposledy.
Zamrzí i to (bacha, tenhle odstavec bude trochu spoilerovací), že se tu používá osvědčený systém, ve kterém hrdinové bojují s něčím, co by bez jejich asistence vůbec nevzniklo. Nezachraňují svět před cizím nebezpečím – zachraňují ho před svými chybami. To byl případ jak Supermana, tak Fantastických čtyřek, druhých Avengers a tak dále. A i Sebevražedného oddílu. Tady je to o to citelnější, že jak je celý projekt morálně pochybný, mizí takové to: „Ano, všichni jsou parchanti... ale zachraňují svět“. Platí spíš: „Ano, všichni jsou parchanti a nebýt nich, nebyl by žádný svět v ohrožení“.
Jak už jsem psal, Sebevražedný oddíl je něco mezi Avengers, Batmanem a Deadpoolem... a i když kvalitou nedosahuje na žádný z těch vyjmenovaných filmů, pořád je to zábava. Je to béčko, ale příjemné a sexy. Jen zamrzí, že díky přístupnosti a svázanosti s komiksem nemůže jít skutečně stylem Tuctu špinavců, nemůže nechat postavy umírat (až na ty opravdu hodně neznámé) a dělat opravdová svinstva - takže i když film ustavičně vyvolává pnutí mezi skupinou a jejím hlídači, člověk tak nějak tuší, že z tohohle mráčku stříkat krev nebude.
Přesto to dokázal Ayer rozjet a většinu času úspěšně klame tělem, takže film vypadá drsnější a nadupanější, než skutečně je. Jeho Sebevražedný oddíl má ksicht... a to ksicht odlišný jak od marvelovských bijáků, tak od snyderovských eposů.
Není to rozhodně realistický, temný film. Ale je to možná dobře. Takové pokusy už tu byly a skončily brekem. Tak proč si neužít jen trochu té zábavy?
