Snímek Alma a Oskar jde za pár dní do kin. Kdo vlastně byla krásná femme fatale a semetrika Alma Mahlerová?
Snímek rakouského režiséra Dietera Bernera Alma a Oskar má v českých kinech premiéru 30. listopadu. Co ovšem víte o jeho protagonistce? Alma byla krásná múza, inspirátorka a velká láska malířů Gustava Klimta a Oskara Kokoschky. Ctná choť tří géniů – skladatele Gustava Mahlera, architekta Waltera Gropiuse a literáta Franze Werfela. A podle mnohých současníků naprosto nesnesitelná, sebestředná matróna se sklony k tloustnutí, lhaní, antisemitismu a alkoholismu. Alma Mahlerová se skutečně zapsala do dějin. Ale čím?
Tím, že v mládí báječně vypadala, na ženu byla dosti vzdělaná a vždy si dokázala spočítat, jaký krok ji kam posune a jak vysoko na společenském žebříčku stoupne, zvítězila Alma nad svými současnicemi. Moderní badatelé a dnešní čtenáři jejích vlastních knih i těch mnohých svazků, které o ní (a pro ni) byly sepsány, ji však hodnotí i jinak: „Má pocit, že je dokonalá, že patří k nadřazeným bytostem,“ píše v biografickém románu Alma Mahlerová aneb Umění být milována významná francouzská spisovatelka, novinářka a politička Françoise Giroudová. „Toto vysoké mínění o sobě samé, u žen tak vzácné, toto uspokojené sebevědomí, jež zrovna prýští ze všeho, co napsala, je jedním z jejích nejnápadnějších rysů.“ Alma však měla pro sebelásku jisté důvody.
NEVINNÉ DÍTĚ
Když se vídeňskému krajináři Emilovi Jakobu Schindlerovi a jeho manželce, nevýznamné zpěvačce Anně Sofi i Bergerové, narodí koncem léta roku 1879 holčička, mají docela hluboko do kapsy. Naštěstí malíř dva roky nato získá významné ocenění a dobré zakázky, takže Alma jednou bude moci ve své autobiografi i s názvem Můj život popisovat své dětství a mládí jako rajské období blahobytu, otcovy péče, rozvíjení hudebního talentu a poznávání tehdejších kulturních velikánů. Almina volnomyšlenkářská matka si ještě před manželovou smrtí začne s jeho asistentem Carlem Mollem, a Alma tak vyrůstá v poněkud rozvrácené domácnosti. Když se však na jaře roku 1897 zakládá vídeňské hnutí secese, je jí tato uvolněnost ku prospěchu. Ještě nedospělá kráska může sedávat u stolu s předními umělci své doby – a jeden z nich se pro ni nadchne víc než jiní.
„Gustav Klimt vstoupil do mého života jako moje první velká láska,“ píše si o vztahu s pětatřicetiletým malířem do deníku Alma Schindlerová. Byla by se za muže, který ji neváhal pronásledovat na rodinnou dovolenou a tajně se s ní scházet, jistě provdala, kdyby její matka a otčím nezakročili. Takhle aspoň měla mladá a nadaná komponistka u pianina zdroj romantické inspirace k tvorbě – dokud nezahořela pro svého učitele, skladatele Alexandera von Zemlinského, který stejně jako ona zbožňoval hudbu Richarda Wagnera, Schuberta a Schumanna.
SKŘÍTEK A GÉNIUS
Zemlinsky se jevil jako velice nadaný, ale nadmíru škaredý mladý muž. Jak říká Almin deník, byl to „šeredný skřítek; bezbradý, malý, s vypoulenýma očima a maniakálním stylem dirigování“. Navíc postrádal mezinárodní reputaci. Snad i proto Alma jeho milostné ataky začne po nějaké době odmítat a trýzní ho ještě skoro dva roky, než vypočítavě klofne lepší kořist. Koho? „Vybavil se mi malý, nervózní člověk s nádhernou hlavou, neklidný a těkavý,“ popisuje Alma ve své knize Gustav Mahler – Vzpomínky, kterou dopíše v létě roku 1939, jak podruhé odmítla možnost setkání s člověkem proslulým „nesčetnými protekčními milostnými poměry“.
O devatenáct let starší ředitel vídeňské opery Gustav Mahler kupodivu zkusil na Almu stejnou zbraň, jakou ona dříve tasila na své platonické milence: tlak, odmítání a požadavky. Ve svém dopise z 20. prosince 1901, jehož plné znění si přečteme třeba v knižně vydané korespondenci zamilovaného komponisty, ji důrazně a mnohokrát žádá, aby se zřekla vlastní tvorby: „Jak si vůbec představuješ manželství dvou skladatelů? Máš ponětí, jak by se taková podivná rivalita musela stát směšnou a později zničující pro nás oba?“ Tvrdohlavou a již tehdy poněkud panovačnou Almu Mahlerovy sobecké požadavky nejprve zcela ochromí – a pak si ho 9. března 1902 vezme za manžela. Samotáře a pracanta s mírnou averzí k sexu; ona, milovnice společnosti zvyklá na obdiv. Ve vysokém stupni těhotenství mu rozepisuje v chladné domácnosti partitury a deníku svěřuje: „Hluboce mě naplňuje mé poslání, abych tomu géniovi odklízela z cesty překážky.“
Buď to byla jen dočasná vášeň pro manželovu tvorbu, nebo lhala. Flirtuje, kde se dá, i po porodu dcer Marie (1902) a Anny (1904), přezdívané pro roztomilou okatost Kuki. Když pětiletá Marie umírá (zřejmě na záškrt), problémy páru se ještě prohloubí stejně jako Mahlerova srdeční slabost. Ve Vídni přestává mít úspěch a odváží ženu na půl roku do New Yorku; ta se tam nudí a po návratu do Evropy léčí své stesky v lázních. Následkem jsou nevěry, potrat – a seznámení s druhým manželem.
KRÁSNÝ MLADÝ MUŽ
V létě 1908 Mahler složí svou devátou a zřejmě nejlepší symfonii, Píseň o zemi. Alma si podíl na vzniku díla nehodlá nechat upřít – v auto biografi i líčí, že tak dlouho manželovi předčítala verše básníka Li Poa, přeložené Hansem Bethgem ve sbírce Čínská flétna, až (po několika letech) pod jejím vlivem zkomponoval právě Píseň o zemi. Přesně dva roky nato se Alma s maličkou Annou odjíždí „léčit“ do štýrských lázní Tobelbad a poznává sedmadvacetiletého světlovlasého vysokého krasavce. Jmenuje se Walter Gropius a později ho celý svět bude znát jako architekta, jenž dal světu avantgardní designérský a architektonický styl Bauhaus. Almě dal to léto něco jiného: „… noc, kterou porušilo jen svítání a sladký zpěv slavíka. Vedle mě ležel krásný mladý muž. V té noci se našly dvě duše a dvě těla se při tom zapomněla.“
Mahler jako by něco tušil – frekvence dopisů od Almy je snad nižší, možná jsou kratší … Ovšem po návratu ženy z lázní přijde jeden dlouhý. Vášnivý. Naléhavý. Plný milostných vyznání. Gropius jej napsal Almě – a zalepil do obálky adresované jejímu muži!
Padesátiletý skladatel se uzavře do sebe a své zbožňované třicetileté manželce nevěru odpustí. Dokonce vezme na milost její hudební tvorbu a podpoří publikaci pěti jejích písní; také jí věnuje svou nádhernou Osmou symfonii. Když k manželům zhrzený – a stále doufající – Gropius přijde na návštěvu, Alma architekta odmítne a její muž ho pak doprovází s lucernou ze zahrady. Z Mahlera, dříve pevného muže s pevnými zásadami, se stává uzlík nervů. Navštíví Freuda kvůli poruchám libida – aby zjistil fi xaci na matku. Kupuje Almě drahé dárky během svého angažmá v New Yorku, zatímco ona odtud píše roztoužené dopisy Gropiusovi. Pak skladatel těžce onemocní se srdcem. Umírá 18. května roku 1911. Co na to Alma?
MILUJ MĚ SE ZÁPALEM
Bohatá vdova píše tuto a jiné podobné fráze svému architektovi, schází se s ním v hotelích – ovšem s novým sňatkem váhá. Gropiuse to uráží a snaží se od ní odpoutat. Jenže to jde těžko. Alma mezitím plete hlavu biologovi Paulu Kammererovi, který posléze začne vyhrožovat, že se v případě jejího odmítnutí zastřelí na Mahlerově hrobě. To je pro ni impulsem ke svedení dalšího osudového muže (dalšího šeredného žida, jak by řekla ona), čtyřiadvacetiletého malíře Oskara Kokoschky. Romantik (a žárlivec) Almě za dva a půl roku jejich váš nivého vztahu napíše nejmíň čtyři sta milostných dopisů. Posílá občas i tři denně – a to přesto, že jeho matka hrozí, že synovu o sedm let starší milenku zastřelí, pokud jej nepřestane svádět. Také proslulý architekt Adolf Loos, malířův přítel, ctitel a podporovatel, Almu nemůže vystát. A přitom právě po jejím boku Kokoschkova hvězda vystoupala o pořádný kus vzhůru.
Mladík, jehož dříve pro jeho divokou techniku a veřejná extempore noviny nazývaly zdegenerovaným umělcem, který kazí mládež, mnohokrát portrétuje svou milenku, cestuje za její peníze, žárlí na její přátele, dokáže jí odpustit, že si nechá v sanatoriu provést hned dva potraty po sobě (v té době to nebylo u ženy Almina společenského postavení nic neobvyklého) a že v jejich novém společném domě na vídeňském Semmeringu kouká z každého kouta nějaká vzpomínka na Mahlera. Na jaře 1914, ještě před začátkem války, Kokoschka dokončí své veledílo – olejomalbu s názvem Větrná nevěsta, na níž je vyobrazen leže v objetí s Almou.
Po žárlivých scénách a celkovém ochladnutí vztahu se však mladík nechá dobrovolně naverbovat do armády (snad ho k tomu dotlačí Alma, která se ho chce všemožně zbavit), což je pro Almu signálem k tomu, aby znovu „obnovila známost s tím velkoměšťáckým synem múz“, vysokým světlovlasým architektem. I když dostává milostné dopisy z fronty od obou svých milenců, vdá se za poručíka Gropiuse a posedmé otěhotní.
„MÁ LÁSKA K WALTROVI …“
„… se proměnila v šedivý vlažný cit,“ píše si matka čerstvě narozené Manon, již pojmenovala po své dříve nenáviděné tchyni. Gropiusova kavalérie je v přední linii a ona se sama nudí. Ještěže její salón s oblibou navštěvují umělci a její ctitelé – Klimt, skladatel Alban Berg, dramatik Arthur Schnitzler, spisovatel Franz Blei … Právě ten s sebou jednou, na podzim roku 1917, přivede Franze Werfela, mladého expresionistického básníka, už tehdy dobře známého. Tento pražský rodák, „zavalitý muž se smyslnými rty, překrásnýma modrýma očima a goethovským čelem“ (píše si Alma) je zábavný excentrik s vynikajícím vkusem a krásným tenorem jako stvořeným pro interpretaci Verdiho oper. Alma se zamiluje.
Neomylně poznává, že má Werfel kromobyčejné nadání, a výměnou za sex v jeho pokoji hotelu Bristol nutí poněkud líného spisovatele tvořit. Válka dohnala paní Gropiusovou k úsporám – malá Kuki chodí do lesa sbírat houby, aby bylo co k obědu, a Alma zase obtěžká. Čí to asi dítě je?
Když je Alma v sedmém měsíci, zastaví se v jejím sídle Werfel. Z jeho deníku je patrné, že nešlo jen o zdvořilostní návštěvu: „Neovládl jsem se a milovali jsme se. Nešetřil jsem ji. K ránu jsem se vrátil do svého pokoje.“
Služka ho ráno vzbudí: Alma krvácí. Je jí devětatřicet a v bolestech předčasně porodí. Do sanatoria přijíždí Gropius, aby byl se svou ženou – a teprve tady se dozvídá o její nevěře. Když totiž vchází do jejího pokoje s kyticí, Alma zrovna telefonuje s Werfelem a dohadují se na jménu jejich dítěte. Bude to Martin. Gropius kapituluje jako kdysi Mahler – a stejně jako on se snaží zachovat dekorum. Prosí Werfela, aby Almu šetřil, a té zase slibuje svobodu. Ale něco za něco. Chce do opatrování svoji dceru Manon. Na pozadí Alminých soukromých dramat se hroutí monarchie, „rudý“ Werfel chodí městem a vyřvává: „Vezměte útokem banky! Pryč s kapitalisty!“ Ne nadarmo mu kolega spisovatel Robert Musil přezdívá „Ohnivá huba“. A Alma s oběma svými muži ztrácí trpělivost. Začíná žít sama – a neduživý desetiměsíční Martin umírá.
FRANZ, PTÁČEK V MÉ DLANI
Zatímco Gropius buduje ve Výmaru Bauhaus, Werfel dobývá svými dramaty Kozlí zpěv nebo Zrcadlový člověk rakouská a německá divadla a zvolna získává zpět Almu, která ovšem stále nechce souhlasit se sňatkem. S Gropiusem se rozvede roku 1920 a začíná žít s Werfelem. Kupuje dům v Benátkách (vznosně jej nazývá Casa Mahler) a v následujících letech sleduje příchod totality – a vlastního stáří. Provdá se 8. června 1929 a brzy po ní se už potřetí ocitne před oltářem i její krásná, okatá dcera Anna. V Almině novém, osmadvacetipokojovém domě na vídeňské Hohe Warte se scházejí největší postavy celé země. Jeden salónek slouží spolkovému kancléři Schuschniggovi a diplomatům k jednání o složení vlády, týž večer se o kousek dál aristokraté a umělci baví o obsazení nejnovější Straussovy opery. Novopečená paní Werfelová hrdě prochází kolem nich, přesvědčena o své nebetyčné velikosti.
Pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který se svého času dvořil Anně-Kuki, však někud jinýma očima než ona sebe sama: „Ta pověst o její kráse se šířila už více než třicet let, ale teď tu stála a pak těžce dosedla podroušená osoba, vypadající daleko starší, než byla, obklopená svými trofejemi.“ Matróna se ve svém sídle na Hohe Warte obklopila intimními dary svých manželů a milenců tak, aby byly co nejvíce na očích návštěvám.
V této době Alma sympatizuje s nacismem, je antisemitkou v antisemitské době, ačkoli se už podruhé vdala za Žida. Roku 1933 ovšem ve Vratislavi vidí Hitlera: „Čekala jsem celé hodiny, abych spatřila tu tvář. (…) Tvář, která si podmanila třicet miliónů lidí, to přece musí být nějaká tvář!“ Ale je zklamána: „Hypnotické oči … mladá ustrašená tvář … žádný duce!“ Toho roku se začínají pálit Werfelovy knihy a přestávají hrát Mahlerovy kusy. Je zle. Na Velikonoční pondělí roku 1935 krásná, gazelí Manon umírá v osmnácti letech na obrnu. Třetí dítě, jež Alma klade do hrobu. Teď už emigraci nic nebrání.
EMIGRACE – TĚŽKÁ NEMOC
V březnu roku 1938 Alma vybírá účty a odjíždí z Vídně do Prahy, pak do Budapešti, do Milána a odtud do Curychu. Po anšlusu s Werfelem zamíří na francouzskou Riviéru. Werfel věříval na světovou revoluci, která přinese bolševismus, ona zase milovala italský fašismus, Mussoliniho dílo. Teď si v emigraci ve Francii poznamenává ke xenofobním (a navíc banálním) tezím o Židech i jednu velkou pravdu: „Ten prokletý Hitler nám bere zbytek života.“
Němci okupují Francii a Almě a Franzovi začíná téct do bot. Když už konečně málem získají víza do Spojených států, portugalský konzul, jenž víza vyřizuje, zešílí a vyhází všechny pasy do moře! Nakonec se však manželé spolu s Heinrichem Mannem a jeho rodinou naloďují v Lisabonu na řeckou loď Nea Hellas a 13. října přistanou v New Yorku. Nemají sice peníze (téměř všechen jejich majetek propadl Říši), ale minimálně jeden z nich má talent je vydělat. Taky známostí mají spoustu – a nové se vynořují, když se pár usadí v Los Angeles. Werfel sklidí obrovský úspěch se svým novým románem Píseň o Bernadettě, Alma se svým znovuobnoveným salónem otevřeným všem celebritám.
ZTRÁTA MUŽE-DÍTĚTE
Werfel v říjnu 1943 těžce onemocněl; emigraci nesnášel dobře a jeho tělo zase nesnášelo neurotické kouření, kterému přehnaně holdoval. Celý průběh choroby jeho manželka dokumentuje takovým stylem, jako by už věděla, že její řádky bude někdo číst. O svém choti mluví výhradně s užitím jak rodného jména, tak příjmení – to ostatně činila v případě všech svých mužů – a staví na odiv všechny své služby nemocnému. Neposkytuje je dlouho. „Ztratila jsem své sladké muže-dítě,“ hořekuje, když 26. srpna 1945 spisovatel zemřel ve své pracovně. Stalo se to pouhých deset dní poté, co Almě ze svého azylu v Santa Barbaře zatelefonoval, že dopsal svůj utopický román Hvězda nenarozených.
Tím končí Almino pozemské poslání. Absenci velikána po svém boku léčí lahví, k níž měla sklon odnepaměti. Tloustne, oškliví a skrývá se za odporné monstrózní klobouky a silné řeči o vlastním vlivu. Ještě zažije pár pohřbů svých přátel, ještě jí Benjamin Britten věnuje své Nocturno, ještě se roku 1951 stěhuje z Kalifornie a kupuje činžovní dům v New Yorku, odkud, z dvoupokojového bytu ve třetím patře, „spravuje dvě fi rmy – jeden hudební a jeden básnický odkaz“. Činí tak ovšem způsobem, který svede z cesty celé generace „mahlerologů“ – ve svých knihách o Mahlerovi a dalších zmínkách o něm, jež jsou vlastně jediným klíčem k pochopení skladatelovy psychiky a měly by přibližovat jeho soukromý život i proces tvorby, mlží, zkrášluje nebo rovnou lže. Třeba i tak, aby se sama ukázala jako femme fatale či světice, to podle potřeby.
Alma umírá 11. prosince 1964 v osmdesáti pěti letech, obklopena uměleckými díly po všech svých mužích i nezměrnou pýchou, která ji provázela spolu s odlesky slávy jejích partnerů po celý život. A to ještě nevěděla, že se o ní budou točit filmy a psát divadelní hry i romány. Ubohá Alma, o co všechno přišla!
