Kunderův „portrét umělce v jinošských letech“ a zlé macechy Helen Oyeyemi
Vyšel skvělý, surreálný, a zároveň chladně realistický román britské autorky momentálně žijící v Praze. Milanu Kunderovi pak brněnské nakladatelství Atlantis vydalo bezmála půl století starý román; francouzsky vyšel v roce 1973 a česky ve Škvoreckého torontském exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1979, avšak v České republice byl vytištěn poprvé.
„Máš zhruba osm měsíců na to, aby se z tebe stal nový muž,“ řekla jsem mu a pustila řetízky na zem. „Protože… tohle by měl být otec, na kterého se má těšit moje dítě?“
Takhle se v pátém románu uznávané britské prozaičky Helen Oyeyemi oznamují velké události. Žádné ukapávání tajemství, žádné „klenutí“ a „budování“. Ano, čekáme na zvrat dlouho, ale když konečně přijde, tak pěstí mezi oči.
Pěstí mezi oči, obrazně i reálně, ostatně dostávají všechny ženské postavy útlého románu Dívka jménem Boy, který v prestižní edici AAA, v elegantním překladu Ladislava Nagye, právě vydalo Argo. Jeho hrdinkou a hlavní ze dvou vypravěček je Boy Novaková, která jako dvacetiletá utekla z newyorského bytu od psychopatického otce, povoláním krysaře a povahou hrubce, a provdala se o pěkných pár set kilometrů dál do zvláštní famílie, kde černá není bílá a kde se za nepřítomností nejstarší dcery, manželovy sestry, skrývá ošklivé, špinavé, nelidské, a přitom tolik pochopitelné rodinné drama. Píší se padesátá léta a barva kůže, společenský původ a vaše pohlaví můžou v USA váš život pohřbít, nebo ho spasit. Boy chce jen to nejlepší pro svou dcerušku Bird – jenže co s prvorozenou Snow, běloskvoucí krasavicí a miláčkem všech, dítětem lásky Boyina manžela a jeho první, úžasné manželky, která přežila porod Snow o jediný týden? A co s povýšenou babičkou a její dcerou právničkou? Co s mámou, kterou Boy nikdy nepoznala a která nepřestává chybět?
Kdyby Dívka jménem Boy nebyla dojemným příběhem s tolika reálnými, byť částečně jen naznačenými společenskými i etickými problémy, mohla by být pohádkou. Odkazuje na Sněhurku (zrcadla, macechy, krása, sníh), Popelku i krysařovský mýtus a všechno se zde děje lehce a tak nějak přirozeně – žádné kontemplace, žádné přílišné vykreslování a prožívání, lidé jednoduše padají soukolí dějin. Dokonale promyšlený syžet skrývá prohnilé jablko a já bych se jedenatřicetileté Helen Oyeyemi, původem Nigerijky, která už pár let žije skrytě v Praze, moc ráda zeptala, proč v jejích románech stravují mýty, magie a osud rozličné ženské archetypy. A taky jak to přijde, že o tom lze psát tak vědoucně, odevzdaně a s láskou zároveň.
(Recenze románu Dívka jménem Boy vyšla v Reflexu č. 31)
„Každému člověku se stýská, že nemohl žít jiné životy než ten jeden jediný; i vy byste rádi prožili všechny své neuskutečněné možnosti, všechny své možné životy. (…) Náš román je jako vy. I on touží stát se jinými romány, těmi, kterými být mohl a nebyl,“ píše se v závěru třistapadesátistránkového románu Život je jinde Milana Kundery. Lze jej číst jako tragikomický příběh dvou „neúspěšných milenců“, matky a syna, dvou ztracených duší, utápějících se v sebelásce a neschopných najít emoce jich hodné u ostatních lidí, kteří jsou pro ně jen stafáží přihlížející jejich velkým citům a činům.
V románu o sedmi částech (odborníci upozorňují na kompozici pečlivě kopírující zákony stavby sonáty) sledujeme od kolíbky, přesněji od početí, po hrob naivního antihrdinu, básníka Jaromila. Čtenáři může vytanout na mysli slavný Joyceův román Portrét umělce v jinošských letech; v obou dílech se užívá standardní narativní způsob, objektivní er-forma, a obsahují minimum dialogů, zato jsou plné pasáží jakoby z pera hlavního hrdiny, vzpomínek a filozofujících úvah. Jaromil však na rozdíl od Joyceova Štěpána Dedala ve své omezenosti nikdy nedospěje. Jeho otec zemřel koncem druhé světové války a až příliš ochranitelská a milující maminka činí svou péčí z chlapce sebelítostivé, narcisisitní monstrum. Mladíkův milostný vztah se „zrzkou“ (s výjimkou ústředního Jaromila postavy nemají nárok na jména) z něj muže neudělá, to až strana. Jí věnoval své propagandistické básně, pro ni bez skrupulí udal dva nevinné lidi. Když si nepřipadal dostatečně „úspěšný“ jako básník, pokusil se uspět „politicky“ a morálně selhal, aniž si to ve svém sebezahledění uvědomil. A vše zcela zbytečně, hloupě a trapně, jak se dozvíme z kruté pointy.
K fraškovitosti příběhu nezdařeného vyzrávání z kunderovského „lyrického věku“ a jeho vztahu k totalitě notně přispívá archaický jazyk parodizujících, Jaromilovu „velikost“ zesměšňujících pasáží i úseků věnovaných exaltované mamince, zavánějících červenou knihovnou. Motiv Apollónovy sošky, odívané otcem do ponožky jako výraz nesouhlasu s maminčinou podstatou a světonázorem, Jaromilovo hrdinné alter ego Xaver, dvojdomost těla a duše či poetického a praktického světa u maminky, srovnávání Jaromilova zázemí s podobnostmi u velkých lyrických básníků a desítky dalších příkladů neustále upozorňují na to, že „život je jinde“ – že je tento román především románem nenaplněných tužeb a neschopnosti překonat své hranice.
(Pokračování recenze románu Život je jinde čtěte v aktuálním Reflexu č. 32)
