Boris Johnson vydal knihu, ve které vysvětluje, že Churchill není pes z reklamy
Úspěšní lidé údajně nejraději čtou životopisy jiných úspěšných lidí. Boris Johnson, současný britský ministr zahraničí, bezesporu úspěšný je. To je nepopiratelný fakt, jenž platí i v případě, že nejste jeho příznivcem. Kniha Faktor Churchill, která se stala během několika měsíců nejen v Británii bestsellerem, je o dalším úspěšném, ačkoliv kontroverzním Britovi, Winstonu Churchillovi. Zvědavost, jak obratně dokáže vést pero Boris Johnson, a nakouknutí za oponu životního příběhu jednoho z nejvýznamnějších státníků dvacátého století, Winstona Churchilla, jsou už minimálně dva důvody, proč se pustit do čtení Faktoru Churchill.
Přes to všechno, že Johnson svou kariéru zahájil jako novinář, jenž byl mnoho let před vstupem do politiky zpravodajem londýnských Timesů a deníku The Daily Telegraph, až se vypracoval na šéfredaktora konzervativního magazínu Spectator, známe ho dnes spíše jako bývalého starostu Londýna, člena konzervatistů, největšího propagátora a zastánce brexitu a nově také jako ministra zahraničí. Hned v úvodu je však jasné, že Johnson má psaní v krvi. Přes všechny napsané životopisy Winstona Churchilla zaujme Johnson čtenáře svým stylem, který není úplně obvyklý. Boris Johnson je přirozený talent a píše tak, jak vystupuje. Věcně, přesto vtipně a chvílemi dost kontroverzně.
Kniha The Churchill Factor: How One Man Made History (Faktor Churchill: Jak jeden muž vytvořil dějiny) je psaná na jednu stranu velmi obdivně a čtenář brzy vycítí, že Churchill je Johnsonovým vzorem, přesto svého hlavního hrdinu nijak neadoruje. Naopak. Místy je k němu až krutý. Často poukazuje na Churchillovo opilství, vypočítavost, neloajálnost, projevující se celoživotním přebíhám z jedné politické strany do druhé, podle toho, kde je to výhodnější, a také na špatná politická rozhodnutí, jichž rozhodně nebylo málo.
Nejvýraznější kapitolou je detailní popis událostí z 28. května 1940. Británie čelila vládní krizi, Churchill tvrdohlavě odmítal vyjednávat s Hitlerem a následně se země pustila do otevřeného konfliktu s Německem. Přesný popis událostí, zákulisní historky, úryvky z korespondence i projevů, tím vším vás Boris (jak je v zahraničí médii běžně nazýván) vtáhne do dění a nenechá vás vydechnout do poslední chvíle.
Historii oživuje Johnson vtipy a úsměvnými metaforami, které odlehčují situaci, zároveň však čtenáře neruší. „Adolf Hitler byl vegetarián, nekuřák, abstinent a ani s jeho sexuálním životem nebylo všechno v pořádku. Churchill vykouřil denně osm těžkých doutníků, vypil láhev whisky a tři láhve šampaňského a vyhrál druhou světovou válku. Abstinent Hitler ji prohrál.“ Dočteme se ve Faktoru Churchill.
Na vážnosti knize dodávají svědectví lidí, již Churchilla znali, případně jejich potomků, kteří převypravují vzpomínky těch, co už nejsou mezi námi. Dalším přínosem jsou informace z Churchillova osobního života. To, že největší Brit, jak Boris Churchilla nazývá, oslovoval svoji ženu „pussie“ (kočičko), na běhu historie nic nemění a užitečná informace to také není, přesto právě tyto maličkosti odlišují Faktor Churchill od většiny těch, které již byly napsány.
Z jakého důvodu Boris knihu vůbec napsal?
Zjistil jsem, že britská mládež si myslí, že Churchill je pes z reklam na stejnojmennou britskou pojišťovnu.
Jaký byl Borisův cíl?
„Zjistit, jak mohl jeden člověk publikovat víc slov než Shakespeare a Dickens dohromady, získat nobelovku za literaturu, zamordovat haldu lidí při ozbrojených konfliktech na čtyřech kontinentech, projít všemi významnými státními funkcemi, včetně té premiérské (dvakrát), nepostradatelně se zasloužit o vítězství ve dvou světových válkách a posmrtně za své obrazy inkasovat milión dolarů.“
Směle můžeme říct, že co si rozcuchaný politik řadící se ke staroslavné tradici britských výstředníků předsevzal, splnil.
