Já, Mattoni: Nejdražší seriál v dějinách České televize připomíná poněkud přefouknutou bublinu
Sága rodu sodovkářů neměla lehký osud. Když se Jiří Bartoška, původní představitel titulní role, musel angažmá ze zdravotních důvodů zříct, byly už práce na sérii v plném proudu. Do stoupy tak putovaly mnohdy i velmi nákladné scény, které ještě stihl natočit, oslovení náhradníci navíc odmítali z profesní kolegiality za Bartošku zaskočit. I Alois Švehlík, jenž nakonec Mattoniho „starší“ verzi hraje, kývl teprve poté, co jej Bartoška osobně přemluvil.
Nej nej nej
„Nejdražší seriál v dějinách ČT,“ jak hrdě zdůrazňuje kampaň, měl všechny předpoklady stát se výjimečným. Už sama vstupní látka, příběh místního donchuána, jehož osobní i obchodní ambice jdou daleko za hranice okresu (a morálky), slibovala víc než jen obligátní encyklopedické heslo. Široké časové rozkročení (děj pokrývá období od poloviny 19. století až do roku 1910) zase volalo po velkorysosti ve výpravě a koneckonců i po precizní práci s herci – většinu ústředních hrdinů ztvárňují minimálně dvě osoby, mladší a starší.
Okolnosti tomu chtěly, že Matonniho hrají přímo otec a syn (Alois a David Švehlíkovi). Jeho manželku, továrníkova hlavního soka a nejvýraznější postavu projektu, pro změnu dvě Táni – Medvecká a Vilhelmová, obě obdivuhodně přesné. První hráčskou ligu pak doplňují jména jako Anna Geislerová, Vladimír Javorský, Alena Mihulová, Martin Myšička či Norbert Lichý. A vše korunuje režie v rukou držitele Českého lva Marka Najbrta. Tady snad ani nešlo šlápnout vedle, řekne si divák obeznámený s produkčními fakty.
F. L. Věk vs. Soderbergh
Jenže možná právě tíha závazku, onen pocit, že na „nejdražším seriálu“ musí být znát, že JE nejdražší (ač ani on prý neměl ve finále peněz dostatek), Najbrtovu snahu o jinakost poškodila. Natočil ságu, která jako by se nemohla rozhodnout, zda chce být F. L. Věkem, nebo Panstvím Downtown. Většinou se spokojí s tím, že šoupe figurkami mezi několika vilami a kulisami. Ty si navíc navzdory obětavému úsilí architekta Jana Vlčka na velký svět pořád víc hrají, než aby jím skutečně byly.
Tam, kde se vyprávějí emoce, kde scenáristu Petra Zikmunda zajímají osobní pohnutky a běsy víc než společenské rádobymetafory, herci jako by se mohli nadechnout a divák se v jejich zápalu rád ztratí. Vrcholem je v tomto směru jednoznačně manželská válka mezi Mattonim a jeho ženou – stačí jediný pohled zpoza tónovaných brýlí tvrdé Medvecké a víme, že tady bude stříkat (švehlíkovská) krev.
Navíc, i když se člověk neubrání dohadům, o kolik živěji by příběh působil, kdyby ho okořenila Bartoškova bohémská rozevlátost (ženy, cigárka a životní nadhled – tahle role po jeho espritu vysloveně volala), s uspokojením shledává, že chemie otec–syn má taky něco do sebe a že Bartoškova absence žádným handicapem není. Na rozdíl od unylého tónu vyprávění.
V místech, kde se mladý Mattoni pohybuje po pajzlech a ošuntělých nevěstincích, kde bydlí v zavšiveném podnájmu, na nějž vydělává jako nefalšovaný gigolo, si maně vybavíme atmosféru Soderberghova Knick: Doktoři bez hranic, seriálu HBO. Ten pro Mattoniho mohl a měl být vzorem: historická látka pojatá nerušivě moderně, progresívní i tradiční současně. Kdyby se Mattoni vydal stejným směrem, byl by to pro místní televizní tvorbu veliký krok kupředu – a Najbrt, autor-experimentátor zbožňující experiment, k němu vůbec nemusel mít daleko. Bohužel se ani nepokusil – standart je zkrátka větší jistota. U nás.
