Cikáni do filmu! Dokument o romském fotbalovém klubu zůstává na půli cesty a mnohé neobjasňuje
Fotbalový klub FC Roma z Děčína má problém. Některé týmy ze soutěže, kterou hraje (III. třída, odborně pralesní liga) proti němu nechtějí hrát. Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar o tom natočili dokumentární film.
Začínáme telefonickým odmítnutím jednoho ze soupeřů a jeho vágním vysvětlením/nevysvětlením proč hrát nebude. Potom už sledujeme hráče klubu FC Roma. Sledujeme je v kruhu rodiny, na tréninku, v práci i ve volném čase a samozřejmě i na několika zápasech. Z toho všeho si můžeme udělat slušný obrázek o tom, jak se mají, co si myslí, co chtějí a čeho se bojí.
Dozvíme se o jejich vztahu k ostatním menšinám, třeba k Arabům a také uslyšíme (bílé) fanynky na jednom zápase, které si povzdechnou, že lidi by prostě měli být bílí. Hecování na hřišti skončí i u dovolávání se Hitlera, nicméně se většinou končí podáním si ruky a (což ve filmu sice není, ale je to zkušenost fanouška) společným nadáváním na rozhodčí.
Celý dokument je slušně natočen (tvůrci měli k dispozici hodiny a hodiny materiálu), šikovně sestříhán (udržet pozornost diváka vyžaduje držet rytmus a tady je to samá repetice) a opravdu výborně ozvučen.
Vše působí místy velmi vtipně a vlastně mile.
Tím, že filmaři se svými herci v podstatě žili, dostali se velmi blízko, jsou všichni přirození. Ale možná i právě proto, že ta blízkost byla taková a nebyli konfrontováni s žádnou nepříjemnou otázkou zůstává film na půlce cesty.
Nedozvíme se třeba, co bylo tím důvodem, který byl na začátku té nevraživosti, nedozvíme se, jestli mužstvo FC Roma je personálně stejné jako to, které na tom začátku bylo.
Ten problém je tam latentně přítomný, ale nijak nevysvětlený a jenom implikuje pocit, že za všechno může etnická příslušnost. Tak jednoduché to není.
A že ten poslední krůček filmaři neudělali je veliká škoda.
Tento týden (v úterý 6/9/16) se uskutečnila předpremiéra filmu FC Roma na hřišti Start Děčín, kde také značná část filmu vznikla. Hlavní tribuna byla zaplněna jak protagonisty filmu, tak jejich rodinnými příslušníky a atmosféra byla bouřlivá. Tady film uspěl. Jak se bude líbit na dalších hřištích, v kinosálech a také v televizi těžko říct.
(Mimochodem, nejhorší zápas, který jsem ve III. fotbalové třídě před lety viděl odehráli úplně bílé jedenáctky Velkého Šenova a Doks. Bylo vyloučeno po třech hráčích na každé straně a zápas končil za účasti policejních hlídek z celého okresu. Všichni přežili.)
