Vlk z Královských Vinohrad: "Téměř" autobiografický film Jana Němce, který se jeho uvedení nedožil
Jan Němec byl hodně nekonformní člověk i režisér a jeho (bohužel) úplně poslední film, Vlk z Královských Vinohrad, to potvrzuje s plnou silou a dokládá skutečnost, že pankáčem se člověk nestává tím, že nosí číro a všelijaké ty divné hadry, ale úhlem pohledu na svět a taky energií a nevadí, když se občas zahraje trochu jiný akord, než který vyžaduje harmonie skladby.
Vlk z Královských Vinohrad je filmovou adaptací knihy Nepodávej ruku číšníkovi, která je zase vlastně Němcovou autobiografií. Začíná velkou jízdou na festival v Cannes, kde měl dobře našlápnuto k zisku Zlaté palmy a kde ji díky spoustě (dneska vlastně zábavných) skutečností nezískal. Pokračuje okupací země české Rusáky a tak dále přes emigraci a velmi vtipnou historku o snaze pumpnout o nějaký prachy na film Donalda Trumpa a tak dále až po návrat domů, do Varů, do Thermalu…
Ve filmu si Němec pořídil hned dvě alter ega, Karla Rodena, jenž před oponou příběh vypráví, a Jiřího Mádla, který režiséra hraje. A hraje ho způsobem okouzlujícím: svět pozoruje užasle, občas se vzbouří a nakonec přichází vševědoucí a klidný úsměv.
(Mádl je v gestech i slovech umírněný; pan režisér osobně býval, dej mu pámbu věčnou slávu, mnohem větší magor.)
Způsob, jakým je film natočený a sestříhaný (tady se opravdu hodí pro střih spíš to francouzské slovo montáž!), je jednoduchý, skoro nejjednodušší na světě. Nové záběry jsou kombinované s archívem (Němcových filmů) a někdy je to honička, všechno si poskládat a umístit do správného období, ale jde to. Vyprávění je víceméně lineární a žádné velké skoky se nekonají.
Slovo, jež asi úplně nejlépe vystihuje můj pocit z filmu Vlk z Královských Vinohrad, je NADHLED. Němec celé to hemžení a bývalé výhry i porážky vidí z odstupu a ironicky je komentuje. V poslední scéně se dostane i na hodnocení (myslím, že nejen tohoto) filmu a mám nutkání vám ji převyprávět, ale nebudu taková bestie, abych vás o ni ošidil.
Snad jenom tolik, že jsem z kina odcházel se širokým, trochu přiblblým úsměvem a doufal, že vyzařuju to co Jiří Mádl a nevypadám jako úplný idiot.
