Neuvěříte! Třináct podob Cate Blanchettové, kde popírá vlastní tvář
Oscarové herečce Cate Blanchettové se v branži říká chameleón. Jednoznačně je to kompliment její schopnosti proměnit se v kohokoli, neřkuli v cokoli. Vzpomeňte si na dialog Cate s brunetkou Shelly v Jarmushově povídkovém filmu Kafe a cigára (2003), kdy oba totálně odlišné charaktery zvládla sama. Ještě těžší zkoušku jí připravil režisér Todd Haynes o čtyři roky později, když ji požádal, aby zahrála Boba Dylana. Právě výkon ve filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, za nějž Blanchettová získala Zlatý glóbus – cenu za mužský (!) herecký výkon, inspiroval německého filmaře a videoartistu ke gigantickému konceptu, který je právě tak šílený jako didaktický.
Rosefeldt natočil s herečkou třináct krátkých filmů, v nichž skrz ni nechal znovu promluvit zásadní umělecké manifesty, jež ve své době měnily svět. Programový koncept dadaistů jako vášnivý pohřební projev vdovy: „Není život, není smrt, není poezie, není dada.“ A proti tomu na zdi běží v televizi další film — situace u štědrovečerního krocana. Manžel umírá hlady, dětem padá hlava a Cate v roli bigotní katoličky repetitivně přísahá na pop art. A tamhle naproti jako učitelka během hodiny kreslení naléhá na děti stejně vášnivě („Zapomeňte na konvence!“), jako v roce 2004 apeloval na kolegy režisér Jim Jarmusch ve svých Zlatých pravidlech filmování. A dál: Cate jako bezdomovec, dělník, punker, vědec, moderátor zpráv, baletní mistr, loutkář, konzervativní americká manželka, učitelka, kunsthistorička či vdova.
Asi si dokážete představit, jakým jazykem jsou psané letité a značně abstraktní programy, ať už jde o manifest futurismu, konstruktivismu, fluxus, pop art, či severské filmové „desatero“ Dogma 95. Nutno přičíst především hereččině géniu, že textům Marxe, Marinettiho, Bretona, Maleviče či Tzary, jež kdysi bouraly dosavadní pravidla v literatuře, architektuře, výtvarném umění či filmu, ale pořád jsou to hlavně teoretické práce, vdechla život, našla v nich poezii a vrátila jim naléhavost.
Rosefeldtovy filmy běží souběžně v temné hale na třinácti obřích plazmách. Čím více se vzdalujete vchodu, tím hlouběji se propadáte do surreálného světa obklopeného třinácti tvářemi Cate Blanchettové.
Výstava probíhá současně v Sydney a Berlíně, konkrétně v Hamburger Bahnhofu, do ledna příštího roku. Fakt to stojí za to!
