Klub rváčů 2: Výrobce mýdla a teroristů Tyler Durden se po dvaceti letech vrací v komiksu
Klub rváčů Chucka Palahniuka patří k nejdůležitějším literárním textům 90. let minulého století; pomáhal definovat americkou Generaci X a stal se její biblí. Palahniuk svým románem překročil rámec literatury: jeho kniha ožila, když podle jejího vzoru začaly v USA vznikat skutečné kluby, jejichž cílem bylo vybít zlobu amerických mužů spoutaných korporacemi, hypotékami a konvencemi. Teď, po dvaceti letech, se Chuck Palahniuk ke svému nejslavnějšímu románu vrátil a napsal jeho pokračování. V komiksu, jehož českou verzi (právě vydanou nakladatelstvím Crew) prozaik na pozvání Festivalu spisovatelů Praha přijede příští týden pokřtít do Prahy.
Protože Chuck Palahniuk nejen s oblibou používá narážky na velikány, ale má rád i klasické příměry, ví moc dobře, že do stejné řeky nevstoupí. Proto pro pokračování Klubu rváčů chytře zvolil médium, které je pro něj zcela nové – komiks. Jde o povedený krok stranou, protože první knihu po celém světě nejvíc proslavil stejnojmenný film Davida Finchera s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem. Komiks jakožto samostatné médium, stojící jednou nohou v literatuře a druhou v kultuře vizuální, se ukazuje jako jediná logická volba. A můžeme vás uklidnit – spisovatelův výlet na neznámé území dopadl více než dobře.
Klub rváčů vyšel v roce 1996, na pokračování jsme tedy museli čekat dvacet let. Tolik času ale v Sebastianově světě neuteklo. Od původní knihy nás dělí jedna dekáda a hlavního hrdinu nacházíme v prakticky stejném stavu jako na začátku původního příběhu. Je spokojený. Víceméně. Jen bere víc prášků, protože jeho druhé já musí zůstat pod kontrolou, aby nemohlo ohrožovat rodinu. Je to tak, Sebastian má s Marlou syna. A Marla? Ta dál chodí na skupinky. Teď zrovna objevila progerii. Skupinka progeriků je jednou z rekvizit, pro kterou je právě komiks nejvhodnějším médiem, protože kde jinde by filmaři hledali celou tlupu dětí trpících syndromem předčasného stárnutí?
Tohle je Chuck Palahniuk, jak ho známe. Progerické děti, které si ještě chtějí ve svých osmi letech užít kousek života. A právě proto začnou Marle pomáhat, když navrátivší se Tyler Durden unese Juniora a nechá shořet celý dům…
Pak se vše zamotá ve velmi rychlém sledu. Ukazuje se, že Tyler tak docela nezmizel, ale stihl rozšířit svůj vliv na celý svět. A Palahniuk také odhaluje celou podstatu Tylera Durdena – není Sebastianovým výmyslem. Kdepak. Je memem, myšlenkou, která je daleko starší. A která se rozhodla nakazit konkrétního člověka a nedat mu sebemenší šanci.
Palahniuk rozvíjí teze původní knihy a zároveň si uvědomuje, jak podstatní jsou pro jeho čtenáře její hrdinové. Na scéně se znovu objeví jak Chloe (která nezemřela), tak Robert Paulson (který naopak zemřel a jeho zombie verze patří k momentům knihy, u nichž lehce pozvednete obočí). Jizvy po louhu na rukou členů klubu se nezahojily ani po všech těch letech, smlouvy se studenty, aby byli mezi nejlepšími v ročníku, nebo zemřou, jdou na dračku a určitě je někde někdo, kdo pořád močí do želví polévky. A k tomu všemu Tyler vyhazuje do vzduchu přehrady a podporuje ISIS.
Díky nadsázce je příběh stravitelný i přes nejšílenější autorovy nápady, hodně mu pomáhá i kresba Camerona Stewarta ozvláštněná kolážemi z pilulek či okvětních lístků růží poházených nazdařbůh po stránkách (často znesnadňují čtení textu a překladatel Richard Podaný si s těmito zvláštními efekty určitě užil svoje). Zlom přichází v samém závěru knihy, kdy se definitivně prolne svět Tylera Durdena a Chucka Palahniuka, který se tu a tam v komiksu objevuje s poznámkami po celou dobu.
A aby toho nebylo málo, záhy do děje vstoupíme i my, čtenáři. Právě to je okamžik, kdy Palahniuk ukazuje, jak dobře pochopil práci s komiksem a jak skvěle mu tohle médium sedlo pro vytvoření důstojného pokračování svého nejlepšího příběhu, ve kterém se nejnedůstojněji zachází právě s ním, se samotným autorem. Palahniuk totiž v Klubu rváčů 2 píše nejen pokračování po dvaceti letech, ale zároveň vzdává hold všem, kteří z jeho knihy udělali kult. Ukazuje, že je respektuje, ale zároveň, a to je nejsympatičtější, dokládá, že si dokáže vystřelit sám ze sebe.
