Instalatér z Tuchlovic: Sanitární porcelán a hospodské historky. Dobrý film, na který ale rychle zapomenete
Po dlouhé době je film Instalatér z Tuchlovic sympatické dílo, kde nejsou venkované líčeni pouze jako soubor dementních idiotů, kteří žijí úplně na jiné planetě než jejich pozdější diváci v biografu.
Instalatér – podivín Luboš Cafourek, jejž překvapivě ukázněně hraje Jakub Kohák, je až dojemně bezradný vůči čemukoli, co se netýká rozbitého vodovodu nebo jiných trubek, které kapou.
Podle režiséra a scenáristy Vorla se jedná o přiznanou inspiraci skutečnými lidmi kdesi na českém venkově a vlastně to funguje docela dobře a uvěřitelně v jednotlivostech, tedy až do momentu, kdy je figurám potřeba dodat nějaký příběh, jenž by je udržel hodinu a půl smysluplně na plátně.
Natáčení na autentických místech, civilní výkony herců i Kohákova instalatérská (hihi) zručnost dodávají snímku pocit opravdovosti. Přijdou i tragické tóny a nakonec cosi jako happy end, ale celá ta historka má jednu velkou vadu: je to příliš ze života.
Ve filmu chybí moment, který udělá z hospodské historky literaturu a potom i film, na nějž se nezapomíná.
Vorel tu (v trojjediné roli scenárista/kameraman/režisér) odvádí pozoruhodnou práci, bohužel si nenašel oponenta, jenž by ho přinutil některá rozhodnutí zvrátit, některé scény přepsat a udělat z Instalatéra nakonec dílo, jímž by přesáhl svůj stín; a měl k tomu velice blízko.
V dalších rolích ve filmu uvidíte Evu Holubovou, Petra Čtvrtníčka, Jana Budaře, Filipa Blažka a jako osudem krutě zmítanou ženu skvělou Petru Špalkovou. A také spoustu sanitárního porcelánu, jízd na kole a různých fitinek.
Instalatér je lepší film, než jsem čekal, ale horší, než mohl být.
