Autor Klubu rváčů: Tvůrčí psaní v psychoanalýze nahrazuje léky od valia po xanax
Třináct let pracoval v továrně na náklaďáky a jeho dělnický život narušovaly snad jen kurzy tvůrčího psaní. I díky nim se Chuck Palahniuk stal světoznámým prozaikem, který ve svých románech ohledává neuralgické body dnešních Spojených států. V průběhu jeho téměř týdenního pobytu v Česku, kde mimo jiné křtil české vydání svého komiksu Klub rváčů 2, jsme publikovali jakousi předehru k rozhovoru s ním, který najdete v aktuálním tištěném Reflexu. No a tady máte dohru: to, na co už nám stránky nestačily.
Dvacet let jste otálel, než jste napsal Klub rváčů 2 – navíc ve formě komiksu. V jedničce jste sice nechal hlavního hrdinu přežít, ale přísahal jste mnohokrát, že pokračování prostě nenapíšete…
To je fakt, nikdy jsem žádné další příběhy Tylera Durdena napsat nechtěl. Jenže pak mě přátelé představili skupině autorů komiksů. Vypadali tak nesmírně šťastně oproti nám, co píšeme běžné knihy! A večírky a akce, které se pořádají pro autory grafických románů, jsou o tolik zábavnější a uvolněnější než nudné akce prozaiků… Chtěl jsem se prostě stát členem téhle komiksové bandy. Dobře jsem věděl, že s Klubem rváčů sem proniknu snadno: publikum už věc znalo, bylo snadné znovu před ně postavit jejich staré známé hrdiny. Víte, psaní knih má pověst náročné, depresivní, samotářské rachoty a tolik spisovatelů páchá sebevraždu – David Foster Wallace se oběsil, Sylvia Plathová strčila hlavu do trouby, Virginia Woolfová se úmyslně utopila, Ernest Hemingway a Hunter S. Thompson si prostřelili hlavu… Kdyby všichni tihle nešťastní autoři zkusili na chvíli psát komiksy, mohlo jim to zachránit život.
Je proces tvorby komiksu hodně odlišný od psaní románů?
Je to jiné a v mnoha ohledech snazší. Struktura narativu je omezena počtem okýnek na stránce, příběh se prostě jen lineárně hýbe od okénka k okénku a jedinou překážkou mu je konec stránky. Počátek stránky následující je vlastně jediné místo, kde můžete čtenáře překvapit. Když otočíte, první políčko vás může šokovat, ale při pohledu na ně očima naskenujete celou tu rozevřenou dvoustranu, takže tady už se žádné překvápko konat nebude. Na to při psaní musíte myslet – v pravém dolním rohu dvoustránky si připravit akci a na následující straně, hned po otočení, zaútočit na čtenáře. A tohle všechno je třeba sdělit výtvarníkovi. Text, který mu odevzdáváte, vypadá spíš jako filmový scénář. Koneckonců se tomu scénář i říká.
Co vám psaní po těch letech ještě dává?
Tom Spanbauer, chlap, co mě učil psát, vyznává a žije teorii nebezpečného psaní. Spočívá v tom, že vezmete nějaký aspekt svého života, který je nevyřešený a víceméně neřešitelný, a najdete metaforu, skrz niž můžete ten daný problém zkoumat na papíře. Tím vyčerpáte veškerou svoji citovou nálož k tomu problému a podíváte se na věc, kterou byste se za normálních okolností radši vytěsnili, co nejblíže. I když pak výsledné dílo nebude nikdy publikováno, v momentě, kdy dokončíte knihu, skončíte i s tím problémem a bude se vám žít o dost snáz. My spisovatelé předstíráme, že píšeme romány a povídky ve jménu tvorby a umění, ale ve skutečnosti to děláme hlavně pro sebe, abychom vyřešili ty nejtajnější trable v nás.
Aniž byste museli platit obrovské částky svému psychoterapeutovi.
Přesně tak. Tohle je mimochodem ve Státech čím dál populárnější model – kurzy tvůrčího psaní zásadně ovlivnily psychoterapeutická sezení. Psychoterapie je v USA totiž nesmírně drahá, takže ji pojišťovny odmítaly proplácet a obrátily se k psychofarmakům. Velká část populace se tak stala závislou na drogách, na všech těch valiích a xanaxech. Což se ukázalo jako pěkně nezdravý špás – takže se po celých Státech vyrojily skupinky tvůrčího psaní, takové Kluby psáčů, určené speciálně lidem, kteří hledají terapii slovem. Jo a víte, proč je existuje tolik mizerných knih? Protože když autor s psaním začíná, okamžitě touží vyprávět ten nejdramatičtější, nejhlubší příběh, vložit do knihy své nejniternější, nejzásadnější téma. Jenže k tomu ještě nemá absolutně žádné schopnosti, protože psaní nikdy netrénoval. Takže začínající spisovatelé píší děsivé hluboké lidské příběhy tím nejotřesnějším možným stylem a jejich knihy jsou tak mizerné, až jsou směšné. Další věc je, že generace babyboomerů (tedy lidí, kteří se narodili v USA ve dvou dekádách po druhé světové válce, během ekonomické prosperity; pozn. K. K.) se blíží hrobu, takže chtějí shrnout své životy a napsat paměti. Pro nakladatele je to učiněná katastrofa. Každý týden za nimi přicházejí stovky starých lidí s rukopisem pod paží a výkřikem: „Zde máte mé životní dílo!“ A nakladatelé jim opáčí: „Jenže my tohle prostě nedokážeme prodat. Nikdo vás nezná!“ Jenže je občas někdo ukecá a recenzenti pak úpějí pod tíhou těchhle nechtěných pamětí.
Bydlíte v oregonském Portlandu, jehož umělecká komunita je proslulá. To musí být úžasné město, aspoň soudě podle vašeho skvělého portlandského literárního průvodce z roku 2003 a podle toho, že tu žijete přes třicet let…
Portland je momentálně světové hlavní město komiksu, sídlí tu nakladatelství Dark Horse a stěhuje se sem vydavatelství Image Comics a žije tady spousta slavných komiksových kreslířů a autorů. Dřív byl totiž Portland velmi laciné místo pro život, takže se k nám houfně stěhovali umělci, kteří tu mohli žít levně a nestarat se o žádnou další práci, mohli se plně položit do kumštu. Ale teď se všechno zdražuje, počet obyvatel už přesáhl půl milionu a město jako inkubátor umělců přestává fungovat. Sám už bydlím za jeho hranicemi. V lese.
Rozhovor s Chuckem Palahniukem najdete v aktuálním časopise Reflex.
