Premiéry týdne: Geniální Affleck, sjetí Trollové a české “Vánoce”
Jedenáct premiér na sedm dní - distributoři testují, co uneseme my a naše peněženky. Tereza Spáčilová napovídá, který film si vybrat a v jakém případě se peněženku nevyplácí vytahovat.
Tip týdne
Zúčtování
Vysvětlit, co očekávat od Zúčtování, novinky s Benem Affleckem, je vskutku ošemetný úkol. Jeho kouzlo (má-li nějaké) tkví totiž především v tom, že je zcela neuchopitelný. Někdo v něm vidí tolik populární model filmů o autistech nebo geniálních matematicích, jiný akční thriller s neméně populární retrostylizací, další pak variaci na téma výlučných superhrdinů, jež “udělala” jejich jinakost a těžké dětství. Hlavním hrdinou akčně-rodinného thrilleru je účetní Wolff s aspergerovým syndromem, což nezní “sexy” jenom do chvíle, než doplníme, že ovládá bojová umění, vlastní přívěs plný milionových výtvarných děl, spočítá nespočítatelné a ještě má potenciál cítit něco k ženám a dokonce je okouzlovat. Nutno říct, že Ben Affleck vše řečené dokázal vtěsnat do jediné postavy, což z ní dělá zajímavě amorfní bytost s atypickým druhem sex-appealu (jemuž ostatně podlehne i Wolffova úřednická kolegyně Anna Kendrick).
Dostat se tahle látka do rukou někomu jako je Ritchie, Fincher nebo rovnou herec/režisér sám, mohl mít příběh počtáře se dvěma životy adekvátně bizarní říz a šanci říct si o nálepku kultu. Režie se nicméně ujal zatím nepříliš výrazný Gavin O’Connor, jemuž se bohužel nepovedlo provést příběhem s mnoha odbočkami, vrstvami a pastmi s potřebnou jistotou a rozhodností. Byť se tak Zúčtování na pozici tipu týdne dostává spíš proto, že v něm nemá přesvědčivějšího konkurenta, z nouze ctnost to není: Affleckovy počty i kopance mají něco do sebe, Kendrick je vtipná a fajnšmekři si užijí i účast J.K. Simmonse.
65%
Propadák týdne
Trollové
Mnohým z nas je znechutili pokladní supermarketů ještě dřív, než vůbec dorazili do kin - to kvůli nim už zase naše děti touží po plyšových příšerkách za sebrané body. Trollové jsou nicméně tak kýčovitě duhoví a přeslazení, že vás budou k šílenství dovádět i bez pokladních. Ve své organizované rozjásanosti hravě předčí Kim-Ir senovská velkoprostná, navíc neustále ječí, skotačí a objímají jeden druhého, neb takový je smysl jejich existence. Nejednat se o film pro děti (a v tomto případě skutečně pro nikoho jiného), člověk by se ptal, na čem ti pidižvíci “jedou”.
Chvilkovou úlevu pro rodiče představují snad jen scény s dekadentními obry Bergeny, kteří mohou být šťastni, jen když nějakého Trolla sní (aspoň že oni na něčem “jedou” prokazatelně). K psychedelickému tripu plnému tanečků a diskokoulí přezpívali osmdesátkové hity Justin Timberlake či Anna Kendrick, jíž se (jak svěřila v rozhovoru k výše komentovanému Zúčtování) ze vší té růžové radosti dodnes nepodařilo vzpamatovat. I vám zůstanou mžitky před očima. Ale ta dětská budou samozřejmě zářit - takže říkám-li propadák, berte mě prosím s rezervou.
30%
Další (zajímavé) premiéry
Zákon Helena
Tak upřímně dychtivý přístup už český dokument dlouhá léta nezažil. V debutu jedné z nejrenesančnějších bytostí nové generace Petry Nesvačilové je sice mnoho slabého a neučesaného, ale v autenticitě náboje ho jen tak něco nepřekoná. Jak napovídá název, Zákon Helena by měl být v prvé řadě o titulní hrdince - hrdince v pravém smyslu slova mimochodem, je jí totiž policistka Káhnová, žena, jež dokázala přelstít Berdychův gang. Mnohem víc však snímek vypovídá o podsvětí, jemuž autorka přítomná v komentáři nepokrytě (a ke svému vlastnímu zděšení) propadá, když zpovídá bývalé Berdychovy kumpány. Ti na první pohled bezelstně zvídavou autorku berou spíše jako roztomilé zpestření, pýří se a vyprávějí o svých “ctnostech” (“my přece brali jen šmejdům”), což sice režisérka prokoukne, ale postupně přiznává, že i ona maně přistoupila na hru. Právě její vstupy ovšem patří k tomu nejcennějšímu a unikátnímu a ze Zákona Heleny se stává Zákon Petry. Už teď se těším, co dalšího natočí, tu její opravdová touha dozvědět se není radno promrhat.
60%
Pohádky pro Emu
Český film má novou “Poledňákovou”. Je mu těsně pod čtyřicet, jmenuje se Rudolf Havlík a patrně natočil jeden z těch filmů, u nějž se budeme dojímat Vánoce co Vánoce. Do kin vstupují Pohádky pro Emu už teď a nutno říct, že po sérii tristních domácích pokusů o komedii jde o úlevný kousek - v rámci žánru totiž funguje, jak má. Pravda, někdy (pořád) až moc, pocitu všudypřítomného kalkulu se člověk neubrání. Ale také se neubrání vcelku nenuceným emocím, a to je v zemi, kde se režiséři za emoce stydí, vlastně docela příjemné zjištění. Velmi pravděpodobný divácký hit jistí výběrové obsazení - hlavním hrdinou, samotářem, jemuž shoda náhod připravila roli otce, je Ondřej Vetchý, roztomile neohrabaný technokrat, jenž i při vyprávění pohádek používá slova jako “iritovat”. Sekunduje Aňa Geislerová, adekvátně příjemná a tradičně svá. Kulisy působí malebně, nechybí horská idyla a pražská poetika a vycizelovaný scénář navozuje dojem, že v tomhle filmu ani mouchy nelítají náhodnými směry. Havlík, jemuž po rádoby progresivním debutu Zejtra napořád někteří producenti věštili mimořádnou budoucnost, se řemeslně bezpochyby posunul vpřed a pokud onu budoucnost vidí ve službě takzvanímu komerčnímu divákovi (což říkám bez jakéhokoli pohrdání, chraň Bůh!), vykročil správným směrem. To jen že já osobně byla zvědavá, jak by si počínal na opačné straně spektra.
60%
