Filmové premiéry: Druhý Anděl páně vede, Santa už je jenom úchyl
Na jedné straně geniální animovaná miniatura, čistá a výmluvná i beze slov, na druhé užvaněný Santa, jenž si marně dělá nárok na hit Vánoc. Kritička Tereza Spáčilová radí, co si vybrat tento týden v kinech.
Tip týdne
Anděl Páně 2
Kdyby církve kázaly se stejnou lehkostí, s níž Jiří Strach točí pohádky, byly by kostely plné. Jeho druhý Anděl Páně dýchá rošťáckou radostí, a tak minimálně kina budou plná zcela určitě. - celou recenzi čtěte zde.
75%
Propadák týdne
Santa je pořád úchyl
Možná ne úplný propadák, ale zklamání týdne určitě: kdo se těšil, jak Santa, jemuž nikdy nebylo nic svaté, provětrá atmosféru plnou rolniček a dobrých skutků, měl by si nechat zajít chuť. Billy Bob Thornton sice zvládá “Ho Ho” zhýrale i po třinácti letech, následovník režiséra Zwigoffa Mark Waters ovšem specifika žánru evidentně nepochopil. Fousaté vtípky smrdí lácí (a často také fekáliemi) a spíš než do vánoční antikomedie patří do taškařic pro teenagery (“daruji orgány kromě ptáka”). Děj těžkopádně variuje viděné - nechybí staří přátelé, plán na loupež a malý Thurman, co už dávno není malý (do sexu jej zasvěcuje Santův “dárek”, prostitutka chvátající pro vnuka do baletu). Problém je, že opakovaný vtip není vtipem, ani když ho vyprávíte z druhé strany. A že Santa už je jenom úchyl.
35%
Další premiéry
Červená želva
Němá a hlavně oněmující krása na ploše animované miniatury. V osmdesát minut dlouhém filmu Holanďana Michaëla Dudoka de Wit nepadne jediné slovo, přesto řekne o životě vše podstatné. Na pláži ztracené kdesi v Pacifiku se totiž miluje, vychovává, stárne i umírá, to vše v odzbrojující symbióze s přírodními cykly. Trosečník, jenž nejdřív zarputile staví vory, aby se dostal zpátky do civilizace, nakonec šťastně existuje mezi želvami a kraby. Nejprve sám, poté i s rodinou poznává, jak málo ve skutečnosti potřebujeme k plnohodnotnému žití. Účinně prostý příběh navíc podporuje poetické vizuální zpracování, jež dokáže udělat zážitek i z úplně obyčejného dne. A když dojde na dramata, jakými jsou tsunami či výpravy na rozbouřené moře, napětí vyvolané důmyslným střihem a výtvarným výrazem si v ničem nezadá s hranými bijáky. Žádná manýra, žádné předstírání “umění” - Červená želva okouzluje prostou samozřejmostí svého půvabu. Jestli tenhle klenot nedostane Oscara, měli by si akademici povinně pořídit brýle.
80%
Kameny bolesti
Typické festivalové drama stavějící na šoku, vypjatých emocí a silném hereckém výkonu. Pro představu stačí popsat výjev z úvodu, v němž se Marion Cotillardová, žena ovládaná pudy a emocemi (jež se v její době u něžného pohlaví moc nenosily), nechává s vykasanými sukněmi omývat řekou a zažívá u toho orgasmus i frustraci zároveň. Gabrielle, dceru levandulového plantážníka, obyvatelé malé provensálské vísky považují za šílenou jenom proto, že své posedlosti nedokáže ovládat. Když dostane na výběr pobyt v blázinci či sňatek z rozumu, zvolí druhou možnost, ale duši jí to samozřejmě nevyléčí. A pak potká smyslného Andrého, šarmantního vojenského veterána… To, co zní jako výňatek z červené knihovny, je ve skutečnosti spíš drásavě extrémní psychologická studie, další z čím dál populárnějších portrétů nymfomanek. Vtomto případě však až příliš sebestředné na to, než abychom ji chtěli porozumět. Stejně jako filmu Nicole Garcíové.
55%
Naše poslední tango
Oslava tance a tanga především, ale i fascinující portrét legendárního páru Maríi Nievesové and Juana Carlose Copese. Bezmála padesát let zosobňovali vášeň na parketě - hádkám a rozchodům navzdory. Dnes je jim osmdesát a vášeň vystřídal respekt. Pravda už trochu rezignovaný a smutný ve srovnání s tím, co předvádějí jejich mladší alter ega, tanečníci nové generace, již zbožně naslouchají vyprávění o nenávratně mizející kráse starého Buenos Aires. Nesmrtelné provedení Tanga Argentina, jejich broadwayského hitu 80. let, jež se filmem připomíná, nicméně zvedne ze židle i zapřísáhlé odpůrce jednoho z nejmagičtějších tanců světa. Chcete-li mu porozumět, běžte na dokument Germana Krale. Domů potančíte.
70%
