Čtvrtá řada Sherlocka: Skvělý nástup nového padoucha
Někde mezi třetí a čtvrtou sérií se Sherlock potkal s Bondem a tím chlápkem z Homelandu, ožrali se a vyměňovali si historky a nakonec si Sherlock řekl, že je to cool a že to také zkusí. Jinak si těžko vysvětlit, co se stalo na začátku čtvrté sezóny. Příběh velmi volně navázaný na klasickou povídku Šest Napoleonů ukazuje, že Mark Gatiss a Steven Moffat se rozhodli v (podle všeho poslední) sezóně Sherlocka jít do opravdových extrémů.
Pozor, následují spoilery!
Seriál se v tomhle díle z roztomilé, rychle vyprávěné moderní detektivky stal definitivně psychothrillerem. Potřeba vyrovnat se se stále otravnější postavou Mary Watsonové, bývalé superagentky (sic!), jež nyní touží po klidném životě a plození dětí (sic!) a kterou Sherlock slibuje ochránit (sic!), byla od začátku v seriálu cizorodým elementem, jenž měl polidštit a posunout vztah obou hlavních protagonistů a uspokojit politicky korektní poptávku po silných ženách-hrdinkách.
Nicméně smutnou pravdou je, že z nástupu Mary Watsonové na scénu se seriál prakticky už nevzpamatoval a jeho humor a švih byly stále častěji zaměněny za laskavou vztahovku ze života podivného milostného trojúhelníku. V prvním díle čtvrté série pak Mary dostala nejprve celý díl na vlastní příběh, který málokoho zajímal (ano, házení kostkami, abychom zmátli pronásledovatele… vážně?), a nakonec kulku určenou Holmesovi. Přičemž to druhé dalo možnost vyniknout Martinu Freemanovi ve scéně bolestného žalu demonstrovaného zvířecími výkřiky.
Problém je, že celý díl zavedl seriál někam mezi Homeland, Bonda a vztahovku na téma „mám tě rád“, ““á tě mám rád“, „chci tě ochránit“, „nedokážu tě ochránit“. Žádný div, že Sherlock z toho končí u psychoanalytika, což je ale právě to jediné místo, kde nečekáte, že váš oblíbený superhrdina skončí. Copak nám, sakra, tři sezóny netvrdili, že je to „vysoce funkční sociopat“? S důrazem na „vysoce funkční“? Takoví lidé končí na psychoanalýze?
Problém navíc je, že díky konci tohoto dílu máme před sebou vidinu nekonečného znovusbližování Watsona a Holmese, což je, po pravdě, to poslední, na co mám já osobně náladu. Pokud se tedy neukáže, že Mary žije, je ve skutečnosti chlap a žije tajně s Mycroftem nebo tak něco.
Přes to všechno je ale potřeba před Gatissem, Moffatem a jejich scenáristickým umem smeknout, a to velmi hluboce. Přes všechny výtky je to pořád brilantně napsaný díl, který nabízí pozornému divákovi spoustu vtípků — od samotných narážek na Margaret Thatcherovou, jež pochopí asi spíše v Británii po jednu nedořešenou dějovou linku, která asi vede k novému zloduchovi.
Od scenáristů samotných a koneckonců i z trailerů víme, že v druhém díle série se objeví nový padouch v podání Tobyho Jonese. Po Moriartym a vyděrači Magnussenovi mají scenáristé na výběr z několika dalších zloduchů, kteří se objevili v Doyleových románech o Sherlocku Holmesovi. Přičemž nejpravděpodobnější se zdá obsazení Jonese jako Sebastiana Morana, pravé ruky samotného Moriartyho.
A už jen uvedení Jonesovy postavy je fenomenální. V prvním díle se objevil, pokud jsem něco nepřehlédl, v jediném záběru. A to rovnou s jedinou novou vedlejší postavou, jejíž příběh nebyl v díle ukončen. Takže ano, přes to všechno by to ještě možná mohla být zábava. Pokud tedy Sherlock zbylé dva díly nepropláče u psychoanalytika.
