Seriál Četníci z Luhačovic: Koncentrovaná českotelevizní nuda
Neumětelství současného vedení České televize již překračuje veškeré pochopitelné meze. Po otřesných vánočních pohádkách a řadě naprosto nekoukatelných seriálů přichází s tím, že se rozhodlo poničit v divácích představu o bezvadných četnících, vyvolanou seriálem Četnické humoresky. Proti dílu vynikajícího režiséra a scénáristy Antonína Moskalyka, který dokázal báječně spojit laskavý humor s napětím, dojetí a romantiku s těmi nejkrutějšími mordy, vytvořila současná ČT cosi, co je absolutní, bohapustá otrava.
Všechno to, na první pohled, začíná obsazením Pavla Zedníčka do role Hanse Gebrta a jeho nerežírováním. Je to podobné, jako když snaživý pan učitel, který secvičil vesnické divadelní představení s amatéry, pozve “mistra z Prahy” a ten pak na jevišti “trhá oponu” a nemá ponětí, že by se měl přizpůsobit režijní koncepci inscenace. U vesnického divadla se to snese a diváky to i může potěšit. Budou si dlouho povídat o tom, že u nich hrál “mistr”. U televizního seriálu je to nesnesitelné.
Zedníček si hraje co chce a jak chce, přehrává a strhává na sebe pozornost. Ovšem pouze vnějšími znaky. Jeho zde až kašpárkovské herectví se do civilního, šedivého pojetí, v němž hrají všichni ostatní, vůbec nehodí. Ovšem, Zedníček za to nemůže. Je herec a hraje v mantinelech, které mu režiséři stanoví. Nebo, jako zde, nestanoví. V rolích u režiséra Moskalyka býval vynikající, místy skromně dojímavý.
Scénáristé Petr Bok a Tomáš Feřtek připravili rámec, z něhož se v prvním díle, který nás uvádí do děje, nedozvíme nic moc o zázemí, o životech četníků, ale ani pachatelů trestné činnosti. Vše je drženo v jakési fádní uměřenosti. Ani náznak humoru, radosti z filmařiny, z příběhu. Divák nemá koho litovat, komu přát, koho nenávidět, kým opovrhovat. Text, podle něhož byl první díl natočen, nevyniká vůbec ničím. Je to vlastně taková hraná rekonstrukce případů, které se odehrály. Bez špetky fantasie a nadhledu.
Režie Bisera A. Arichtěva, Petera Bebjaka a Dana Wlodarczyka se alespoň pokouší na několika málo místech osvěžit slaboduchost a amatérismus scénářů poměrně slušným zvládnutím těch pár scén s nakaženou prostitutkou nebo okamžiků před zatčením pytláků. Zdá se nepříjemné, že režiséři nepodepisují se jednotlivě pod díly, které natočili nebo, že dokonce každý jen točí některé scény do dílů. Tahle metoda zavání strašlivým alibismem. Nutno uznat, že kameraman, když mu to občasně bylo dovoleno, natočil velmi hezké záběry.
Herecké výkony? Dá se o nich mluvit? Herci si toho mají opravdu hodně co říct. I zde ČT pokračuje v tradici, směřující k mýdlovým operám, k telenovelám. Tzv. herci děj odvyprávějí v dialogu, což jde rychle a není nutno vynakládat prostředky na to, co dělal Moskalyk, na natočení obrazů ukazujících ony děje.
Robert Jašków se snaží být jakýmsi arogantním, trochu hloupým, velitelem. Není na něm nic sympatického. Igor Bareš se pokouší být moudrým Oldřichem Janotou, ale díky impotentnímu scénář to má marné. Vica Kerekes jako Anna Vaňková se zoufale snaží ve svých scénách děj oživit, ale v celkové atmosféře nudy nemá příliš naději. Vůbec nejšílenější jsou nevýkony dvou mladých četníků představovaných Robertem Hájkem a Martinem Donutilem. Ti nejsou schopni dát svým figurám sebemenší charakter, když už jim není připraven scénářem a režiséry. Je na nich vidět nezkušenost mládí, kterému by měl někdo pomoci a vést je a zatím jsou ponecháni v hanbě své touhy stát se herci, bez toho, aby měli talent. Nebo ho mají a je ČT zadupáván do země?
Ono je to celé pochopitelné. Současné “novácké” vedení ČT chce ušetřit na všem, hlavně aby ono samo bralo co možná největší prémie z peněz uspořených na podobných paskvilech, jako jsou Četníci z Luhačovic. Kreativní producent Jan Maxa se opět mýlil, jako již tolikrát a nechal vyhodit peníze svých poplatníků za trudnou podívanou bez nápadů.
