Seriál Bohéma: ČT slibovala zachycení slávy i bídy filmařského prostředí. Zatím jen šustí papírem a nudí
Doba, kterou seriál popisuje, byla krutá. Dramata, jež lidé prožívali, lámala vazy, ničila kariéry i celé životy. Bohéma nabízí podivně mondénní pohled jakoby nezúčastněných figur, kterým je těžké uvěřit i pozdrav. Mám na tento nový seriál jiný názor, než zde před týdnem napsala kolegyně Veronika Bednářová.
Název Bohéma je lákavý a byl by logický, kdybychom sledovali pulsující životný příběh živých lidí, kteří si život užívají i přes to (a právě proto), že jsou vystaveni velkému tlaku. Zatím ovšem vidíme muzeum voskových figurín, jež se vyskytují nejčastěji na schůzi nebo v barrandovské kantýně.
Scénář Terezy Brdečkové se sice opírá o důkladné historické rešerše, ale scény, které volí, jsou popisné a didaktické, použití vypravěče (a prostřihy do budoucnosti roku 1968, a tedy do další okupace) je nemotorná berlička, jež jednak zdržuje a druhak je chvílemi vlastně směšná. Nahrazuje neschopnost odvyprávět příběh čistě.
(Je otázka, zda by to nemohlo fungovat i takhle, kdyby byla tahle metoda využita nějak plnohodnotně, kdyby tvůrci uvažovali o důsledném pohledu právě z této perspektivy a kdyby se namísto normálního seriálu rozhodli pro hraný dokument, který by mohl být jinak inscenován.)
Bezzubost, doslovnost a neobratnost může ilustrovat dlouhý záběr na pár milenců, kteří řeší problém osobních dokladů, kteří jsou vzápětí ve stejném záběru bez jakéhokoli střihu a bez jakéhokoli důvodu kontrolováni hlídkou okupantů.
Nikoli dramatická situace, ale primitivní ilustrace. Když se jenom díváte a nepoužíváte zapnutý televizor pouze jako zvukovou kulisu, řeknete si jenom, abyste nebyli sprostí, WTF?!
Režisér Sedláček potom inscenuje celou sérii stejně dietně. Napětí mezi jednotlivými aktéry mělo být možná jenom tušené – někde v dlouhých pohledech, v dlouhých odmlkách, v pauzách a v těch dramatických protisvětlech, což všechno dohromady, sečteno a nataženo do víc než hodinové stopáže, těžce nudí.
To, že herci tu hrají, jak je u Sedláčka zvykem, nazí, je možná jakási značka, že ovšem ukazují v (opět) dlouhých záběrech právě a jenom zadky, už může svědčit i o něčem jiném. Nevím o čem a po pravdě to ani nechci vědět.
Drobností už se může zdát to, jak je bohéma oblečena, jaké má lokace, a hlavně jak se tahle část vizuálního pocitu jeví. Všechno je vyžehlené, uklizené a načinčané tak, jako když k vám má přijet tchyně a její dcera uklidí a dezinfikuje byt.
Řeknete si jenom: Tady opravdu někdo bydlí? Těžko. Tady by chcíply i bakterie.
Je mi vlastně líto herců. Někteří se snaží, někteří velmi. Přesto je výsledkem jejich snažení jenom občasný záblesk a smutek diváka: vždyť to mohlo být dobré. A možná i strhující.
Po dvou dílech mohu říci, že tak zafungovala jediná scéna, ta, v níž si Vlasta Burian vysvětluje s Jaroslavem Marvanem situaci v divadle, co je a co není možné a jak až moc se který z nich odhodlá zajít. Vladimír Javorský jako Burian a David Novotný jako Marvan jsou uvěřitelní, mají (na chvilku) k dispozici text, který se dá hrát.
To je dost málo.
