Hrdinové, nebo zbabělci? Čeští herci od začátku nacistické okupace po listopad 1989
Kam může jedinec v exponované umělecké profesi zajít, aby si nezadal s totalitním režimem? Jak se lišila situace v období nacismu a komunismu? Kdo obstál, a kdo naopak nikoli? To jsou otázky, které vyvolává jak nedávné výročí Anticharty, tak právě vysílaný televizní seriál Bohéma.
Ke kulatému stolu jsme pozvali historika Petra Blažka, specialistu na dějiny odboje a opozice proti komunistickému režimu, filmovou historičku Terezu Czesany Dvořákovou, která se zabývá zejména protektorátní kinematografií, a také kolegu z Reflexu Karla Steigerwalda, dramatika, novináře a v letech 1989 až 1993 dramaturga a šéfa činohry pražského Divadla Na zábradlí.
Reflex: Podle televizního seriálu Bohéma a nedávných diskusí kolem 40. výročí Charty 77 i Anticharty by se mohlo zdát, že herci – či šířeji příslušníci kulturních elit – jsou vůči svodům totalitních režimů méně odolní než zbytek české společnosti. Co tento pocit vyvolává?
Karel Steigerwald: V muzikálu Liduschka (Baarová) napsal Jiří Ornest Lídě Baarové tento verš: „V náručí Němců hledala jsem štěstí, zatímco vy jste hajlovali na náměstí.“ Tím je řečeno vše: Baarová to nesmírně odnesla za národ, který své viny jaksi přehlédl. Potrestal se pak, aniž to tušil, komunismem.
Tereza Czesany Dvořáková: Když o českých hercích přemýšlíme v širším historickém kontextu, stále tady funguje povědomí z konce 18. a 19. století, kdy byl herec nositelem kultury. Ten obrozeneský byl považován za sečtělého člověka, který přináší vzdělanost na český venkov. Tenhle obraz herce-intelektuála a herce-hrdiny, herce-legionáře a písmáka se u nás nese přes celou první republiku až do čtyřicátých let 20. století. V padesátých letech se pak samozřejmě image herce-vzdělance mění, ale nikdy se zcela nevytratí. Důkazem je koneckonců fakt, že vedeme tuto diskusi.
Reflex: Znamená to, že čekáme od herců příliš? Že na ně – pod vlivem obrozenské tradice – klademe moc vysoké intelektuální a etické nároky?
Tereza Czesany Dvořáková: K tomu chci dojít. Kočovný herec se stal hercem Národního divadla a posléze – s rozvojem masových médií – ikonou popkultury. Exponovaný a profesně úspěšný člověk se ale nepohybuje v úplně reálném sociálním kontextu, žije v sociální bublině kolegů, intelektuálů a umělců. Jeho profese vede herce k tomu, aby se uměli přizpůsobovat situaci, jsou často velmi empatičtí, dobře improvizují.
Reflex: Souhlasíte? Žijí herci ve „svém“ uzavřeném, uměleckém světě, takže občas nedokážou přesně odhadnout, co se děje v naší zemi?
Petr Blažek: S tím nesouhlasím. Zachmuřené tváře, které vidíme na záznamu Anticharty z Národního divadla, svědčí o tom, že tihle lidé nežili v žádné sociální bublině. Naopak, jejich obličeje dokazují, že si velmi dobře uvědomovali, na jakém shromáždění se sešli, o jak významný okamžik se jedná, nakolik se stávají součástí události rituálního charakteru. Vždyť odsuzovali kolegy, které znali desetiletí. V žádném případě bych proto nepodceňoval jejich inteligenci, vzdělání nebo rozhled. V Národním divadle při Antichartě usedli lidé, kteří představovali skutečnou kulturní elitu. Základní problém vidím naopak v totalitním režimu, jenž si nárokuje loajalitu obyvatelstva. V tom, jak se snaží elit využívat a jak je nechává, aby byly na režimu závislé.
Reflex: Jenže jinak brutální byla totalita nacistického typu, jinak ta komunistická... Rozdíly v míře postižení, když herci odmítli projevit režimu loajalitu, jsou obrovské.
Petr Blažek: Samozřejmě. Mechanismy byly podobné, lišila se závažnost postihu. Úplně jiná je situace po atentátu na Heydricha, kdy jsou lidé popravováni a zavíráni po tisících a herci jsou nahnáni na shromáždění do Národního divadla, úplně jiná v únoru 1948, kdy se na půdě Národního divadla koná shromáždění kulturních pracovníků – mimochodem, mnozí z nich budou zanedlouho žádat trest smrti pro Miladu Horákovou. A samozřejmě úplně jiná je i situace v roce 1977, kdy vše nabírá až zkarikovanou podobu.
Reflex: Tedy – čím větší míra ohrožení, tím větší míru ospravedlnění bychom měli pro herce hledat?
Tereza Czesany Dvořáková: Zastavím se u seriálu Bohéma, protože se v médiích momentálně řeší historická nepřesnost ohledně postavy Zdeňka Štěpánka, jenž měl během války u veřejnosti mimořádnou autoritu, a právě toho se nacisté snažili využít. Seriál jej nepopisuje úplně doslovně; je to totiž dramatické dílo, pouze inspirované skutečností, popkulturní produkt, nikoli historická kniha. Je ale zajímavé, že i po osmdesáti letech vyvolává toto téma tak výrazné odezvy. Zdeněk Štěpánek stále ještě není vnímán „jen“ jako herec, ale také jako etický symbol. To není náhoda.
Více se dočtete v hlavním tématu nového Reflexu, který vychází ve čtvrtek 56. ledna.
