Ovčáček čtveráček: Jak to, že se politický kabaret nehraje dvakrát denně?
Derniéru kabaretu zlínského divadla Ovčáček čtveráček vidělo díky přímému přenosu do několika desítek kin přes sedmnáct tisíc diváků, to není málo. Je s podivem, že takových představení neexistuje řádově víc (aspoň dvě tři...), protože poptávka by pravděpodobně byla a témat přehršle!
Jakási nechuť vytvořit politický kabaret byla patrná i na samotném Ovčáčku čtveráčkovi. Představení, které vzniklo očividně z pocitu znechucení ze způsobu, jímž komunikuje úředník ve službách prezidenta republiky, a z bujnosti zlínského souboru; jenomže sami aktéři byli asi překvapeni a zaskočeni ohlasem a (z jakýchkoli důvodů) nechtěli pokračovat v nastartovaném díle.
Ovčáček čtveráček pravděpodobně nedoznal od prvního uvedení (6. listopadu 2016) žádnou změnu ani aktualizaci a to je právě u politického kabaretu velká škoda, neboť kabaret by neměl být z podstaty žánru nikdy úplně zakonzervován.
(Ovčáček sám vyprodukoval za dobu od prvního uvedení tolik blbostí, že by to vydalo na další představení; proto mi při sledování přenosu chvíli trvalo, než jsem se zorientoval v místě a času dění.)
Často říkají humoristé (ano, i já), že realita předbíhá jejich fantazii a politici a jiní bafuňáři jim berou vítr s plachet, protože jsou prostě ve vymýšlení kravin mnohem kreativnější než profesionálové v oboru. Jejich prezentace, nejčastěji v politických debatách i hlavních a vedlejších zprávách, hrají s takovou vervou, že se divák málokdy udrží smíchy. Nebo vzteky.
Umělci by si však měli uvědomit, že pro některé jejich spoluobčany jsou výkony našich politických špiček stále fascinujícím bojem o lepší budoucnost a nějaká interpretace tohoto blábolení by jim pomohla orientovat se v problematice.
Tahle tradice tu však z nějakého důvodu zcela nezabydlela a některé (někdy skvělé) projekty chcíply na úbytě (Česká soda zanikla někdy v druhohorách, Kanál Maryško na stream.cz vloni), takže aktuálně tu máme Tondu Blaníka, který v poslední sérii trošku bloudí, protože forma se poněkud vyčerpala.
Na divadle je to o poznání horší, jako by se vzývalo spíše umění než aktualita.
Tak se třeba v komiksové hříčce Pan Bílý, Zrzka a ti druzí v ústeckém činoheráku drželi tak na uzdě, že některé přímo se nabízející narážky na krajské město na severu spíše zamlžili, než aby je využili pro razantní vyjádření a pojmenování toho, oč tu kráčí.
Nemáme prostě momentálně k dispozici autora, jenž by byl stejně aktivní a razantní, jako byl třeba Ital Dario Fo. Muž, který si svým dílem sice dokázal zkomplikovat život, zároveň však také získat respekt (a nakonec třeba i Nobelovu cenu) a být autorem v pravém slova smyslu veřejným.
(Mimochodem: část z jeho díla Mysteria Buffa právě uvádí liberecké Malé divadlo, a i když tohle představení není doslovně politické, přesto se prostřednictvím biblických příběhů a apokryfů dotýká řady těch neuralgických bodů, jež potřebují léčit.)
